Všechny evropské země, chudé i bohaté, řeší jeden společný problém: břemeno průběžného penzijního systému, které je stále těžší. Velká Británie nedávno publikovala zprávu Turnerovy komise – obdoby české Bezděkovy komise. Lord Adair Turner a jeho lidé měli za úkol navrhnout řešení. Za ně se považuje penzijní systém, který je finančně stabilní, nepřekáží hospodářskému růstu a který zabezpečuje svým klientům slušnou životní úroveň.
Co Turnerova komise navrhuje? Především, penzijní věk musí jít nahoru. Podle Turnera budou dnešní britští teenageři patrně penzionováni až po dosažení 69 let. Vzhledem k prodlužujícímu se lidskému věku není patrná žádná horní hranice. Pozdější věk odchodu do důchodu má být kompenzován tím, že státní důchod bude vyšší než nyní.
Dalším podstatným doporučením je zřízení NPSS, což má být Národní systém penzijních úspor. Zde se Turner inspiroval ve Švédsku: v rámci systému mají totiž lidé odvádět část svých platů do podílových fondů podle svého výběru. Zde je patrný odklon od tradičního britského systému podnikových penzijních plánů. V nedávných letech totiž vynikly najevo některé jejich slabiny: nefinančních podniky nejsou často schopny řídit své penzijní plány s dostatečnou profesionalitou a zaměstnanec navíc nemá možnost si vybrat. Švédský fondový systém poskytuje vyšší úroveň bezpečí, komfort pro klienta a větší svobodu výběru. Kromě toho Turnerova komise pečlivě analyzovala nákladovou stránku projektu, aby investice do fondů byly co nejlevnější.
Zajímavým způsobem řeší komise problém povinnost versus dobrovolnost. Britové nad tímto dilematem značně váhali, přičemž argument proti povinné účasti ve fondech byl stejný, jaký používá česká ODS: není vhodné kohokoli nutit do spoření proti jeho vůli. Řešení: nový systém má automaticky zahrnovat všechny osoby od určité věkové hranice; každý má ovšem právo se ze systému odhlásit. Předpokládá se, že tohoto práva vyžije jen malé procento populace.
I nereformovaný britský penzijní systém však v Evropě patří mezi ty, které jsou v relativně dobrém stavu. Vyplývá to z multikriteriálního hodnocení poradenské společnosti AON, která se specializuje na risk management a pojišťovnictví. Lepší stav penzijního systému mají v Evropě jen Portugalsko (díky příznivé demografické situaci), Irsko, Nizozemí (díky vysoké kapitalizaci penzijních fondů), dále Švédsko a Dánsko. Připomeňme, že základním důchodovým věkem ve Švédsku i v Dánsku je 65 let a že všechny skandinávské země mají obrovské finanční rezervy v penzijních fondech a pojišťovnách. (Dánská legislativa nerozlišuje pojišťovnu a penzijní fond.)
Britský systém vychází z principu rovného důchodu. Tento tzv. Beveridgeův systém fungoval v Británii od roku 1946. Rovný důchod tehdy činil 1,30 libry týdně pro svobodnou osobu a 2,10 libry pro manželský pár. Z dnešního pohledu tyto částky vypadají jako almužna, tehdy však měly slušnou kupní sílu. Časem se systém zkomplikoval, princip rovného důchodu však zůstává zachován i v rámci Turnerových reforem. Je paradoxní, že systém zavedený v Británii levicovou vládou je dnes v České republice prosazován pravicí a přitom zleva kritizován jako „asociální“.
Jedním ze základních kritérií „sociálnosti“ či „asociálnosti“ penzijního systému by zajisté měla být jeho dlouhodobá udržitelnost. Ve velmi špatném stavu jsou penzijní systémy kontinentálních evropských zemí, které provozují štědré průběžné systémy, přičemž jejich penzijní fondy jsou zaostalé a nerozvinuté. Vysoce rizikovými zeměmi jsou zejména Francie, Německo a Česká republika.
Francouzský ministr financí Thierry Breton nedávno připustil, že nekryté závazky státního rozpočtu vůči penzijnímu systému dosahují výše 900 miliard euro. Znamená to, že celková výše státního dluhu Francie činí 123 procent HDP. Tato hodnota je však patrně podhodnocena, podle nevládních ekonomů může jít až o 300 % HDP. V podobné řádové výši lze odhadnout i sumu nekrytých závazků českého penzijního systému. Oficiální státní dluh je proti této sumě pouhá svačina.
Proč uvedené ekonomiky pod touto tíhou ještě nezkolabovaly? Důvodem je jediný: zátěž je rozložena do vzdálené budoucnosti. Dnešní třicátníci – budoucí důchodci – ovšem na toto zadlužení jednou těžce doplatí. Není hezké malovat čerty na zdi, ale eutanazie jednou možná bude oficiálně indikovanou „léčbou“. Úporná politická snaha o její legalizaci může mít i ekonomický podtext.
psáno pro Hospodářské noviny
Žádné komentáře:
Okomentovat