20.10.04

 

Veterinární model zdravotnictví

Existují dva základní modely financování zdravotní péče. Za prvé, trh: pacient je klientem lékaře. Za druhé, model netržní neboli přídělový systém. Vhodný název by mohl být „veterinární model“, protože kravička či pašík ve velkochovu si rovněž lékaře ani léky vybírat nemůže. Zato však dostává lékařskou péči „zdarma“. (Samozřejmě, my lidé víme, že tak docela zdarma to není.)

„Veterinární“ model zdravotnictví má své nesporné přednosti. Osvědčil se v chudých zemích s málo vzdělaným obyvatelstvem. Připadá-li jeden lékař na deset tisíc obyvatel jako v Keni nebo v Nigeru, ekonomicky nejefektivnějším způsobem využití omezeného zdravotnického rozpočtu skutečně může být přídělový systém. I ve zdravotnictví platí pravidlo klesajících výnosů. Malá investice se bohatě vrátí v podmínkách zanedbávaného zdravotnictví. Naproti tomu ve vyspělém zdravotnictví je zapotřebí velkých investic, abychom dosáhli měřitelného zlepšení zdravotního stavu populace.

Během 20. století si veterinární model získal širokou popularitu napříč Evropou. Zaznamenal řadu úspěchů při relativně nízkých nákladech. Navíc má tento systém ještě jednu „výhodu“: perfektně vyhovuje rovnostářské ideologii. S rozvojem vyspělého světa však přídělový systém ztrácel své opodstatnění, až je ztratil úplně. V současné Evropě představují prvky veterinárního systému brzdu vývoje. Trh je efektivnějším způsobem rozdělování statků i ve zdravotnictví. Málokde je tato skutečnost lépe patrná než v České republice. Alespoň částečná tržní reforma zdravotnictví v 90. letech přispěla k prodloužení průměrné doby života o bezmála pět let. Za komunismu si lidé nechávali vozit nedostatkové léky od příbuzných v zahraničí. Nyní se přístup k moderním léčivům zjednodušil a je to znát i na vývoji úmrtnostních tabulek.

Některé principy komunistického a veterinárního myšlení však trvají nejen v České republice, ale i v rámci EU. Byrokrati si stěžují, že léky jsou drahé a náklady na zdravotnictví neúnosně rostou. Lidští veterináři se snaží zachovat levné zdravotnictví stůj co stůj. Jednou z metod je i zákaz zveřejňování informací o léčivech na lékařský předpis. Právo na svobodnou výměnu informací garantované Listinou základních práv EU, článek 11, se na pacienty jaksi nevztahuje.

Toto je více než zajímavý právní problém: úloha z teorie informace. Diagnóza a léčba jsou procesy, které jsou náročné na informace. Řešení této úlohy může mít cenu života nebo smrti. Čím více informací má pacient o své chorobě a o léčebných metodách, tím vyšší je pravděpodobnost nalezení optimálního řešení, třebaže pro lékaře-rutinéra nemusí být rozhovor s dobře informovaným pacientem zcela jednoduchý. Informace sama o sobě nemůže ublížit. Značné škody však může způsobit neúplná nebo zkreslená informace – pokud je plnohodnotný informační kanál nahrazen šeptandou typu „jedna paní povídala“.

Ano, lze namítnout, že informovaní pacienti budou mnohdy vyžadovat dražší léky, než jaké byli lékaři zvyklí předepisovat. Pokud si však pacient váží svého zdraví nejen slovně, nýbrž i finančně, kdo má morální právo mu v tom bránit? Vyskytují se i „starosti“ o údajně nesmírné zisky farmaceutických společností. Je pravda, že v tomto odvětví jde o velké peníze. Tyto peníze ovšem nejdou ani tak do kapes investorům (ostatně, od roku 2000 do roku 2004 ztratil index farmaceutických společností asi 30 % v dolarovém vyjádření), jako spíše na výzkum a vývoj.

Peníze takto vynaložené mají smysl. Frank Lichtenberg z Columbia University v New Yorku publikoval sérii odborných článků o měřitelnosti výsledků zdravotnických výdajů. „Jeden dolar vynaložený na léky uspoří 3,65 dolaru v nákladech na nemocniční péči“ … „Střední doba života v USA se během 70. a 80. let zvýšila ze 64,6 na 71 let. Podle našich odhadů by bez farmaceutických inovací byl tento růstu velmi malý nebo žádný.“ Podle Lichtenbergových výpočtů došlo během let 1970-91 ke snížení úmrtnosti před 65. rokem života o 13 % (vyjádřeno poměrem ušetřených „člověkoroků“). „Snížení mortality v důsledku inovací se promítlo do všech věkových skupin,“ konstatuje dále Lichtenberg.

Je nesmysl požadovat utopii: dokonalou zdravotní péči za hubičku. Politikové a byrokrati z EU by měli přestat dělat z občanů pašíky a kravičky.


13.10.04

 

Drahá ropa a drahé byty

Osmdesátá a devadesátá léta vstoupí do ekonomické historie jako éra Velké dezinflace. Šlo o jev, který zasáhl prakticky celý svět: od Spojených států přes západní Evropu, bývalé komunistické země až po tak rozličné ekonomiky jako například Austrálie, Brazílie nebo Vietnam.

Pokles inflace měl několik důvodů. Dříve byla inflace chápána jako nástroj hospodářské politiky. Došlo-li k nárůstu nezaměstnanosti, centrální banka dostala „politické zadání“ povzbudit ekonomiku volnější měnovou politikou. Začátkem 80. let bylo zřejmé, že tato politika ztratila účinnost. Inflace se stala zbytečnou. Centrální banky získaly nezávislost, aby mohly inflaci potlačit. Přispěly k tomu i práce Prescotta a Kydlanda, za něž byla nedávno udělena Nobelova cena. Oba ocenění ekonomové se zabývali problematikou důvěryhodnosti měnové politiky a metodami, jak ji zvýšit. Očividně úspěšně.

Dalším důvodem byla globalizace. „Válka je inflační jev, uzavření hranic omezuje konkurenci, což způsobuje tlak na růst cen,“ uvádí ekonom Edward Yardeni. Naopak, konec studené války způsobil explozi mezinárodního obchodu a tlak na pokles cen většiny druhů zboží. Tento mechanismus byl dále posílen rozvojem informačních technologií a rozvojem sítí hypermarketů. Oba tyto trendy umožnily snížit marže obchodníků a tudíž i ceny zboží.

Důraz na snížení inflace byl tak úspěšný, že již v roce 1999 se objevily obavy z opačného jevu: deflace. Na obálce časopisu The Economist byla tehdy alegoricky znázorněna jako smrtka s kosou, protože pokles cen býval v historii často doprovodným příznakem vážných krizí. O deflaci se proto během let 1999-2004 napsaly stovky článků. Většinou dosti nesmyslných, protože autoři zapomínali na jednu podstatnou okolnost: pokud bychom do indexu spotřebitelských cen náležitě započítali ceny domů a bytů, žádná deflace ani vzdáleně nehrozila. Alespoň ne v Evropě a v Severní Americe.

Typickou vlastností většiny cenových indexů je totiž nízká váha kladená na bydlení. Zejména evropský harmonizovaný index spotřebitelských cen klade na tuto oblast tak malý důraz, že se dokonce zdá, jako by to bylo na politickou objednávku – aby vyšší inflace v důsledku růstu cen nemovitostí v některých členských státech opticky nerušila „harmonický“ dojem z evropské integrace. Zčásti však jde o celkem poctivý úmysl centrálních bankéřů vyloučit z cenových indexů kapitálová aktiva. Byty a domy stojí totiž na pomezí mezi zbožím a investičním majetkem. Většina centrálních bankéřů se důsledně vyhýbá myšlence cílovat ceny aktiv na spekulativních trzích: akcií, komodit a nemovitostí. Bylo by to pro centrální banky velmi nákladná a přitom málo efektivní činnost.

Proto ceny nemovitostí stojí mimo zorný úhel centrálních bankéřů. Důsledky terorismu a vysokých cen ropy nutí centrální banky k expanzivní politice. Na trh se dostává velké množství peněz. Jelikož globalizace a informační technologie udržují nízké ceny zboží, centrální bankéři ve většině vyspělých zemí si mohou dovolit provozovat mnohem agresivnější politiky než kdykoli během 20. století. Například úrokové sazby v USA jsou nejnižší od začátku 60. let, aniž by se promítly do inflace. Nízké sazby však znamenají levné hypotéky Na trh nemovitostí proudí obrovské částky, v USA stejně jako v ČR. Podle údajů z 2. čtvrtletí 2004 vzrostly ceny amerických domů meziročně o 9,36 %, inflace však činila jen 3 %. „Tato data nevykazují žádné známky dlouho očekávaného a nevyhnutelného zpomalení inflace v cenách domů,“ komentoval tato čísla ekonom Patrick Lawler.

Nejde o americkou specialitu. Ve Švédsku vzrostly během let 1993-2003 ceny rodinných domků o 84 %, zatímco index spotřebitelských cen stoupl během těchto deseti let jen o 14,3 %. Ve Velké Británii během stejného období ceny bydlení vyskočily o 128 %, zatímco cenový index jen o 29 %. Kdybychom měli cenové indexy nemovitostí pro Českou republiku, bezpochyby bychom byli svědky ještě rychlejšího růstu.

Čím více hrozeb pro ekonomický růst svět zažije, tím agresivněji budou centrální bankéři pouštět peníze do oběhu za účelem stimulace ekonomik – inflace již přestala být strašákem. Globální konkurence udrží ceny na uzdě. Vysoké ceny nemovitostí by mohly splasknout jedině v málo pravděpodobném případě celosvětové bankovní krize.


 

Věda, imperialismus a Nobelovy ceny

Sir Francis Bacon napsal v roce 1597, že vědění je síla. Tvrzení, které dnes zní banálně, však dlouhou dobu nebylo samozřejmé pro všechny civilizační okruhy.

Mnohé civilizace, které si vzdělání vysoce vážily, považovaly za pošetilou nebo dokonce hříšnou myšlenku, že by vzdělání mělo sloužit prosperitě. Antičtí filosofové až na výjimky opovrhovali aplikovanou vědou. Zachoval se příběh o Thaletovi z Milétu, který zbohatl spekulacemi s termínovými kontrakty na práva k využití lisů na olivový olej. Když v roce 1997 dostali za teorii oceňování opcí Nobelovu cenu Myron Scholes a Robert Merton, byla to velká sláva. Thales však spekuloval jen proto, aby ukázal, jak malé intelektuální úsilí vyžaduje obchod, a jak je pod úroveň skutečného filosofa věnovat se profánním a nízkým věcem, jako jsou peníze. Na skutečně propracovanou teorii spekulativních trhů tak svět musel čekat přes dva a půl tisíce let.

Podobný přístup bylo možno sledovat i jinde. Tradiční židovská věda se z užitých věd věnovala jen právu. Přírodní vědy a jejich praktické užití však byly mimo okruh zájmu rabínů. Mnohem otevřenější vůči přírodním, technickým a společenským vědám byl středověký islám. Arabský učenec Ibn Khaldun (1332-1406) jako první prohlásil, že zdrojem bohatství není zlato ani drahé kameny, nýbrž práce, a to zejména kvalifikovaná práce. Opět myšlenka, která dnes, v našem světě zní samozřejmě. Nikoli však ve své době a nikoli v současném islámském světě. Ibn Khaldun předběhl svoji dobu o stovky let: mimo jiné formuloval základy kvantitativní teorie peněz a prototyp Lafferovy křivky. Současní islámští učenci vynakládají obrovské intelektuální úsilí na studium Koránu a Hadithu. Ostatní vzdělání je na okraji zájmu, což se projevuje i na ekonomické úrovni těchto zemí.

Vzestup prosperity západní civilizace byl způsoben především zjištěním, že věda a vzdělání je podstatným ekonomickým a strategickým faktorem. Antropolog Jared Diamond uvádí v knize Guns, germs and steel (Střelné zbraně, mikroby a ocel) hlavní důvod, proč Pizzaro s 62 jezdci a 102 pěšáky porazil osmdesátitisícovou armádu inckého panovníka Atahualpy: vzdělání. Sám Pizzaro byl negramotný, ale patřil ke gramotné civilizaci. Měl ocel a střelné zbraně, ale především znalosti vojenské strategie, které Západ shromažďoval celá tisíciletí. Izolovaná a na informace chudá incká říše byla poražena dříve, než si stačila uvědomit, co se děje.

Časem začal Západ podporovat vědu a techniku cílevědomě. Vynález námořního chronometru pomohl Velké Británii získat statut supervelmoci. Položení transatlantického telegrafického kabelu v roce 1866 znamenalo zapojení akademického výzkumu do praxe. Fyzik William Thompson byl za zásluhy o impérium povýšen – stal se z něho Lord Kelvin. Britská vláda si již tehdy uvědomovala, že vzdělání je významným ekonomickým a strategickým faktorem. Nyní jsou supervelmocí Spojené státy díky špičkovým technologiím a silné ekonomice, která tyto technologie dokáže komerčně využít.

Imperiální postavení USA se jasně odráží ve statistikách Nobelových cen. Vyjdeme-li z oficiálních informací Nobelovy nadace, zjistíme, že na cenách za přírodní vědy a ekonomii během posledních patnácti let (1989-2004) se Spojené státy podílely 65 procenty. Ne vždy šlo o rodilé Američany – z velké části o přistěhovalce či držitele dvou občanství. S velkým odstupem následuje Velká Británie (8,6 procent). Anglicky mluvící země se během sledovaného období podílely na udělených Nobelových cenách 79 procenty, zatímco země kontinentální Evropské unie (včetně Skandinávie) pouze 7,9 %. Z jiných zemí se sporadicky objevují Rusko, Švýcarsko, Japonsko, Izrael a Nový Zéland. Z těchto čísel je naprosto zřejmé, kdo je dnes jediná skutečná supervelmoc.

Proč tomu tak je? V Evropě jsou stále patrné pozůstatky antického dogmatu, že vznešená akademická půda by neměla být špiněna tak nízkým motivem, jakým jsou peníze. Z toho vyplývá vztah k financování vysokých škol a k platům učitelů. Kontinentální Evropa provozuje „sociální“ školy, které jsou „zdarma“, mají omezené rozpočty a omezené výsledky. Mimochodem, Čech získal Nobelovu cenu naposledy v roce 1989. Jmenoval se ovšem Thomas R. Cech a narodil se v Chicagu.


5.10.04

 

Svět za ropným vrcholem

První komerční ropný vrt byl otevřen roku 1857 v Rumunsku. Za dva roky následoval první americký vrt. Od té doby rostla těžba ropy po desítky let exponenciálním tempem. S možností vyčerpání ložisek si dlouho nikdo hlavu nelámal. Když v roce 1956 geofyzik M. King Hubbert z firmy Shell Oil předpověděl, že těžba ropy v USA vyvrcholí začátkem 70. let a poté bude klesat, málokdo jej bral vážně.

Léta plynula. Začátkem roku 1971 těžba ropy na území Spojených států skutečně nabrala sestupný trend, který trvá doposud. Pokles americké těžby se do cen ropy nijak zvláště nepromítl, protože byl plynule nahrazován dodávkami z jiných částí světa. Pokud bychom „odfiltrovali“ politické vlivy (zejména ropné krize v letech 1973 a 1979), cena ropy po započtení inflace zůstávala v delším období pozoruhodně stabilní. Nabídka byla schopna držet krok s poptávkou. Na doktora Hubberta si málokdo vzpomněl. Někteří propadli iluzi, že zásoby ropy jsou nevyčerpatelné.

Uplynula léta a situace se změnila. Ztráta americké soběstačnosti měla malý vliv na ceny ropy, ale zásadní vliv na světovou rovnováhu sil. Prudce vzrostla strategická váha ropných států Středního východu. V 90. letech dále ztratila ropnou soběstačnost Čína, která ještě začátkem 90. let ropu vyvážela. V roce 2004 měly východoasijské ekonomiky zásadní podíl na růstu poptávky po ropě. Růst cen na padesát dolarům za barel je spíše důsledkem světového hospodářského růstu než terorismu. Teroristé mohou být poraženi, Čína nikoli.

Za této situace zaznamenal Hubbertův model renesanci zájmu. Pozoruhodný je především svojí geniální jednoduchostí. Nejde o žádnou složitou matematickou konstrukci s množstvím vstupních parametrů a desítkami složitých vzorců. Nárůst, vyvrcholení a pokles těžby lze popsat symetrickou „zvonovou“ křivkou, která je svým vzhledem podobná známé Gaussově křivce. (Jde však jen o povrchní podobnost, ve skutečnosti se jedná o první derivaci logistické „S“ křivky.) Hubbertova křivka i logistická křivka popisují různé společenské i přírodní jevy: postupné nasycování trhů (například dynamiku penetrace trhu mobilních telefonů či životního pojištění) nebo šíření epidemií. Například vývoj počtu krav nakažených v Británii sledoval velmi přesně tvar Hubbertovy křivky.

Hubbertův model velmi dobře popisuje empirická data a po teoretické stránce je stěží napadnutelný. Má prakticky platnost přírodního zákona. Diskuse se vedou spíše o detailech, zejména o vlivu politických a vojenských událostí na ropný trh. Podle různých verzí Hubbertova modelu světová těžba vyvrcholí někdy během let 2003-2010. Pak bude následovat již jen dlouhý pokles. Geologové Colin Campbell a Jean Laherrère upozorňovali již v roce 1998 – kdy ropa byla rekordně levná – že příští krize nebude krátká jako v letech 1973 a 1979. Světu nehrozí bezprostřední vyčerpání zásob ropy, jak poznamenávají Campbell a Laherrère. Na druhé straně tito autoři poukazují na fakt, že 80 % ropy těžené v roce 1998 pocházelo z nalezišť objevených před rokem 1973, z nichž mnohá už jsou téměř vyčerpána.

Z Hubbertova modelu vyplývá, že éra levné ropy je zřejmě navždy pryč. Pokud objem těžby bude sledovat Hubbertovu křivku jako doposud, ve 40. letech tohoto století bude světová těžba zhruba na úrovni roku 1960 – ovšem při několikanásobném počtu obyvatel zeměkoule. Kromě toho bude těžena z menších a obtížněji dostupných ložisek. Již jen vzhledem k nákladům bude tedy nutně dražší.

Pokud bude ropa nahrazena jiným zdrojem energie, nemusí se stát nic dramatického. Problém je, že lidstvo zatím nezná formu energie, která by mohla snadno nahradit benzín a naftu. Syntetický benzín z uhlí je drahý, vodíkové palivové články rovněž. Masová výroba vodíku by navíc vyžadovala stavbu obrovského počtu jaderných elektráren – sluneční nebo větrná energie nejsou seriózní řešení. Zemní plyn by mohl pomoci jen dočasně.

Ve světě za Hubbertovým vrcholem významně vzroste význam a moc států kolem Perského zálivu, Ruska, Nigérie, Venezuely a podobných států. Evropa bude mít snahu se jim „vtírat do přízně“, jak již ostatně činí. Amerika patrně zvolí přístup z pozice síly. Ani jedna z obou variant není ideální. Jaký přístup zvolí Čína, zatím není zcela patrné.


2.10.04

 

Bankovní socialismus v globálním měřítku

Kdykoli zasedá Světová banka a Mezinárodní měnový fond, bojovníci proti globalizaci mají pohotovost. Obě instituce prý hájí zájmy nadnárodních korporací. Přispívají tak k vykořisťování nejchudších zemí.

Je pravda, že mnohé chudé země, které se staly objekty péče Světové banky a MMF, byly po „léčbě“ ještě chudší než dříve. Odpůrci globalizace se ovšem zásadně mýlí v příčinách neúspěchů. O jejich skutečném pozadí píše Martin Wolf, nyní komentátor deníku Financial Times, dříve vysoce postavený pracovník Světové banky:

„Koncem 70. let jsem došel k názoru, že přes veškeré dobré úmysly a odborné kvality svých pracovníků, Světová banka je fatálně chybná instituce. Hlavním důvodem jejích selhání byla orientace na půjčování téměř bez ohledu na to, co se dělo v zemích, kam peníze směřovaly. Tato vada byla zesílena osobností Roberta McNamarry, bývalého amerického ministra obrany, který byl prezidentem banky v letech 1967-81. McNamarra byl mužem energické vůle, mimořádného odhodlání zmírnit chudobu a strašidelně nedostatečného zdravého rozumu. Svým založením byl plánovač a počtář. Uskutečnil svoji stalinistickou vizi, že rozvoj je úměrný výši zahraničních investic a že velká část potřebných zdrojů přijde ze Světové banky.“

Světová banka pod McNamarrovým vedením provedla doslova explozi úvěrů bez ohledu na kvalitu dlužníků. Teoretickým podkladem této expanze byl Harrod-Domarův model. Tento model byl ovšem vyvinut pro vyrovnání cyklických výkyvů ekonomiky, nikoli jako dynamický model růstu, jak poukazuje ekonom William Easterly. Čtyřicet let Světová banka rozhodovala o miliardových částkách na základě chybné teorie! Něco podobného je možné jen ve státní správě nebo v podobně byrokratických strukturách.

Světová banka půjčovala vládám, nikoli komerčním subjektům. Vlády jsou snáze korumpovatelné než firmy. Politici a státní úředníci mají notorickou tendenci upřednostňovat své vlastní osobní zájmy před čímkoli jiným. „Bankovní půjčky usnadnily zkorumpovaným nebo přímo zlodějským vládám ignorovat zájmy a přání svých národů. Na konci své práce u Světové banky jsem došel k závěru, že její dlužníci spadali do tří kategorií. Za prvé ti, kteří pomoc nepotřebovali. Za druhé ti, kteří ji nedokázali využít. Za třetí ti, kteří pomoc potřebovali a dokázali by ji využít. Banka však nebyla schopna soustředit se na tuto poměrně malou skupinu.“ Martin Wolf dále na základě své osobní zkušenosti tvrdí, že půjčky poskytnuté indické vládě oddálily potřebné tržní reformy o dvacet let. Dodnes se vlekoucí problém těžce zadlužených chudých zemích má tedy kořeny v globálně aplikovaném bankovním socialismu.

Martin Wolf nebyl jediný, kdo si všiml katastrofálních důsledků „měkkých úvěrů“ poskytovaných vládám. Jiný pracovník Světové banky Peter Eigen byl z korupce v rozvojovém světě tak znechucen, že založil organizaci Transparency International pro její potírání. Důležitým poznatkem obou ekonomů je, že úvěry vládám nejsou jen zbytečné – jsou vysloveně škodlivé. Umožňují pokračovat vládám v hloupých politikách a neschopným politikům odkládat potřebné reformy.

Světová banka a MMF se dodnes ze svých desítky let trvajících špatných zkušeností plně nepoučily. „Nové požadavky MMF na financování zahrnuje půjčky Íránu v celkové výši 465 miliónů dolarů, Sýrie bude mít nárok na 90 miliónu dolarů, Zimbabwe na 115 miliónů a Súdán na 100 miliónů. Autoritářsky vedená a na ropu bohatá Venezuela má získat 840 miliónů a Barma 80 miliónů. Spojené státy, jakožto největší věřitel MMF, budou žádány o zaplacení lvího podílu na celkové sumě,“ uvádí deník The Wall Street Journal. Dodává, že USA by měly použít svých hlasovacích práv pro zablokování těchto úvěrů.

Praxe financování diktátorských a zkorumpovaných režimů pokračuje. Antiglobalisté jsou hloupí, že demonstrují proti Světové bance a MMF. Vždyť přece Robert Mugabe a Hugo Chávez patří mezi miláčky levicových aktivistů, o mnoha dalších diktaturách ani nemluvě. Kdyby antiglobalisté rozuměli ekonomii, demonstrovali by svoji podporu těmto institucím. Ale kdo rozumí ekonomii, nemůže být ze své podstaty antiglobalizačním aktivistou. Mimochodem, citovaná Wolfova kniha se jmenuje Why Globalization Works – Proč globalizace funguje.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?