Osmdesátá a devadesátá léta vstoupí do ekonomické historie jako éra Velké dezinflace. Šlo o jev, který zasáhl prakticky celý svět: od Spojených států přes západní Evropu, bývalé komunistické země až po tak rozličné ekonomiky jako například Austrálie, Brazílie nebo Vietnam.
Pokles inflace měl několik důvodů. Dříve byla inflace chápána jako nástroj hospodářské politiky. Došlo-li k nárůstu nezaměstnanosti, centrální banka dostala „politické zadání“ povzbudit ekonomiku volnější měnovou politikou. Začátkem 80. let bylo zřejmé, že tato politika ztratila účinnost. Inflace se stala zbytečnou. Centrální banky získaly nezávislost, aby mohly inflaci potlačit. Přispěly k tomu i práce Prescotta a Kydlanda, za něž byla nedávno udělena Nobelova cena. Oba ocenění ekonomové se zabývali problematikou důvěryhodnosti měnové politiky a metodami, jak ji zvýšit. Očividně úspěšně.
Dalším důvodem byla globalizace. „Válka je inflační jev, uzavření hranic omezuje konkurenci, což způsobuje tlak na růst cen,“ uvádí ekonom Edward Yardeni. Naopak, konec studené války způsobil explozi mezinárodního obchodu a tlak na pokles cen většiny druhů zboží. Tento mechanismus byl dále posílen rozvojem informačních technologií a rozvojem sítí hypermarketů. Oba tyto trendy umožnily snížit marže obchodníků a tudíž i ceny zboží.
Důraz na snížení inflace byl tak úspěšný, že již v roce 1999 se objevily obavy z opačného jevu: deflace. Na obálce časopisu The Economist byla tehdy alegoricky znázorněna jako smrtka s kosou, protože pokles cen býval v historii často doprovodným příznakem vážných krizí. O deflaci se proto během let 1999-2004 napsaly stovky článků. Většinou dosti nesmyslných, protože autoři zapomínali na jednu podstatnou okolnost: pokud bychom do indexu spotřebitelských cen náležitě započítali ceny domů a bytů, žádná deflace ani vzdáleně nehrozila. Alespoň ne v Evropě a v Severní Americe.
Typickou vlastností většiny cenových indexů je totiž nízká váha kladená na bydlení. Zejména evropský harmonizovaný index spotřebitelských cen klade na tuto oblast tak malý důraz, že se dokonce zdá, jako by to bylo na politickou objednávku – aby vyšší inflace v důsledku růstu cen nemovitostí v některých členských státech opticky nerušila „harmonický“ dojem z evropské integrace. Zčásti však jde o celkem poctivý úmysl centrálních bankéřů vyloučit z cenových indexů kapitálová aktiva. Byty a domy stojí totiž na pomezí mezi zbožím a investičním majetkem. Většina centrálních bankéřů se důsledně vyhýbá myšlence cílovat ceny aktiv na spekulativních trzích: akcií, komodit a nemovitostí. Bylo by to pro centrální banky velmi nákladná a přitom málo efektivní činnost.
Proto ceny nemovitostí stojí mimo zorný úhel centrálních bankéřů. Důsledky terorismu a vysokých cen ropy nutí centrální banky k expanzivní politice. Na trh se dostává velké množství peněz. Jelikož globalizace a informační technologie udržují nízké ceny zboží, centrální bankéři ve většině vyspělých zemí si mohou dovolit provozovat mnohem agresivnější politiky než kdykoli během 20. století. Například úrokové sazby v USA jsou nejnižší od začátku 60. let, aniž by se promítly do inflace. Nízké sazby však znamenají levné hypotéky Na trh nemovitostí proudí obrovské částky, v USA stejně jako v ČR. Podle údajů z 2. čtvrtletí 2004 vzrostly ceny amerických domů meziročně o 9,36 %, inflace však činila jen 3 %. „Tato data nevykazují žádné známky dlouho očekávaného a nevyhnutelného zpomalení inflace v cenách domů,“ komentoval tato čísla ekonom Patrick Lawler.
Nejde o americkou specialitu. Ve Švédsku vzrostly během let 1993-2003 ceny rodinných domků o 84 %, zatímco index spotřebitelských cen stoupl během těchto deseti let jen o 14,3 %. Ve Velké Británii během stejného období ceny bydlení vyskočily o 128 %, zatímco cenový index jen o 29 %. Kdybychom měli cenové indexy nemovitostí pro Českou republiku, bezpochyby bychom byli svědky ještě rychlejšího růstu.
Čím více hrozeb pro ekonomický růst svět zažije, tím agresivněji budou centrální bankéři pouštět peníze do oběhu za účelem stimulace ekonomik – inflace již přestala být strašákem. Globální konkurence udrží ceny na uzdě. Vysoké ceny nemovitostí by mohly splasknout jedině v málo pravděpodobném případě celosvětové bankovní krize.
Žádné komentáře:
Okomentovat