Veterinární model zdravotnictví

Existují dva základní modely financování zdravotní péče. Za prvé, trh: pacient je klientem lékaře. Za druhé, model netržní neboli přídělový systém. Vhodný název by mohl být „veterinární model“, protože kravička či pašík ve velkochovu si rovněž lékaře ani léky vybírat nemůže. Zato však dostává lékařskou péči „zdarma“. (Samozřejmě, my lidé víme, že tak docela zdarma to není.)

„Veterinární“ model zdravotnictví má své nesporné přednosti. Osvědčil se v chudých zemích s málo vzdělaným obyvatelstvem. Připadá-li jeden lékař na deset tisíc obyvatel jako v Keni nebo v Nigeru, ekonomicky nejefektivnějším způsobem využití omezeného zdravotnického rozpočtu skutečně může být přídělový systém. I ve zdravotnictví platí pravidlo klesajících výnosů. Malá investice se bohatě vrátí v podmínkách zanedbávaného zdravotnictví. Naproti tomu ve vyspělém zdravotnictví je zapotřebí velkých investic, abychom dosáhli měřitelného zlepšení zdravotního stavu populace.

Během 20. století si veterinární model získal širokou popularitu napříč Evropou. Zaznamenal řadu úspěchů při relativně nízkých nákladech. Navíc má tento systém ještě jednu „výhodu“: perfektně vyhovuje rovnostářské ideologii. S rozvojem vyspělého světa však přídělový systém ztrácel své opodstatnění, až je ztratil úplně. V současné Evropě představují prvky veterinárního systému brzdu vývoje. Trh je efektivnějším způsobem rozdělování statků i ve zdravotnictví. Málokde je tato skutečnost lépe patrná než v České republice. Alespoň částečná tržní reforma zdravotnictví v 90. letech přispěla k prodloužení průměrné doby života o bezmála pět let. Za komunismu si lidé nechávali vozit nedostatkové léky od příbuzných v zahraničí. Nyní se přístup k moderním léčivům zjednodušil a je to znát i na vývoji úmrtnostních tabulek.

Některé principy komunistického a veterinárního myšlení však trvají nejen v České republice, ale i v rámci EU. Byrokrati si stěžují, že léky jsou drahé a náklady na zdravotnictví neúnosně rostou. Lidští veterináři se snaží zachovat levné zdravotnictví stůj co stůj. Jednou z metod je i zákaz zveřejňování informací o léčivech na lékařský předpis. Právo na svobodnou výměnu informací garantované Listinou základních práv EU, článek 11, se na pacienty jaksi nevztahuje.

Toto je více než zajímavý právní problém: úloha z teorie informace. Diagnóza a léčba jsou procesy, které jsou náročné na informace. Řešení této úlohy může mít cenu života nebo smrti. Čím více informací má pacient o své chorobě a o léčebných metodách, tím vyšší je pravděpodobnost nalezení optimálního řešení, třebaže pro lékaře-rutinéra nemusí být rozhovor s dobře informovaným pacientem zcela jednoduchý. Informace sama o sobě nemůže ublížit. Značné škody však může způsobit neúplná nebo zkreslená informace – pokud je plnohodnotný informační kanál nahrazen šeptandou typu „jedna paní povídala“.

Ano, lze namítnout, že informovaní pacienti budou mnohdy vyžadovat dražší léky, než jaké byli lékaři zvyklí předepisovat. Pokud si však pacient váží svého zdraví nejen slovně, nýbrž i finančně, kdo má morální právo mu v tom bránit? Vyskytují se i „starosti“ o údajně nesmírné zisky farmaceutických společností. Je pravda, že v tomto odvětví jde o velké peníze. Tyto peníze ovšem nejdou ani tak do kapes investorům (ostatně, od roku 2000 do roku 2004 ztratil index farmaceutických společností asi 30 % v dolarovém vyjádření), jako spíše na výzkum a vývoj.

Peníze takto vynaložené mají smysl. Frank Lichtenberg z Columbia University v New Yorku publikoval sérii odborných článků o měřitelnosti výsledků zdravotnických výdajů. „Jeden dolar vynaložený na léky uspoří 3,65 dolaru v nákladech na nemocniční péči“ … „Střední doba života v USA se během 70. a 80. let zvýšila ze 64,6 na 71 let. Podle našich odhadů by bez farmaceutických inovací byl tento růstu velmi malý nebo žádný.“ Podle Lichtenbergových výpočtů došlo během let 1970-91 ke snížení úmrtnosti před 65. rokem života o 13 % (vyjádřeno poměrem ušetřených „člověkoroků“). „Snížení mortality v důsledku inovací se promítlo do všech věkových skupin,“ konstatuje dále Lichtenberg.

Je nesmysl požadovat utopii: dokonalou zdravotní péči za hubičku. Politikové a byrokrati z EU by měli přestat dělat z občanů pašíky a kravičky.