30.7.05

 

Dva náměty pro Bezděkovu komisi

Bezděkova komise posuzující návrhy na reformu důchodového systému udělala pěkný kus práce. I kdybychom zanedbali všechny ostatní přínosy, již jen jeden by plně ospravedlnil její existenci. Komise ukázala, že neexistuje žádná cesta, která by nezahrnovala zvýšení důchodového věku. S ním pracuje i komunistický, nereformní návrh. Ještě koncem 90. let mohl Vladimír Špidla a jemu podobní snílkové fantazírovat o snížení důchodového věku. Nyní je takovým fantaziím konec. Jednou provždy.

Stabilizovat náklady penzijního systému na dlouhodobě únosnou míru lze teoreticky dvěma způsoby. Prvním je postupné snižování reálných důchodů. Na čistě teoretické úrovni by bylo možné o ní uvažovat. Produktivita ekonomiky postupně roste, takže za několik desítek let bude možné přežívat s důchodem na úrovni, řekněme, jedné desetiny průměrného platu. Má to ovšem háček: „přežívat“ neznamená totéž, co plnohodnotně žít. Důchodci v roce 2035 budou vyžadovat životní úroveň alespoň zhruba odpovídající roku 2035, nikoli roku 2005. Málokterý dnešní důchodce by se ostatně spokojil s černobílým televizorem a s kamny na uhlí, což byl běžný životní standard středních vrstev v Československu ještě v roce 1975.

Zde se nabízí první námět pro další práci komise. Doposud se její pozornost takřka výlučně soustředila na průběžnou složku systému, konkrétně na její náklady z hlediska veřejných financí. Kapitalizační složka stála mimo ohnisko zájmu. Přitom ovšem některé hodnocené návrhy počítaly s podstatnou vahou této složky v budoucích příjmech důchodců. Návrh ODS na rovný důchod dokonce implicitně předpokládá, že u středních a vyšších příjmových vrstev budou příjmy z penzijních úspor tvořit drtivou část vyplácených penzí.

Ovšem kdykoli ještě než začne seriózní debata o penzijních fondech a jiných nástrojích pro spoření a investování, okamžitě se spustí sborová lamentace: „Ale my nevěříme fondům, všechno se dá vytunelovat, vzpomeňte si na kupónovou privatizaci, bla, bla, bla.“ Samozřejmě, že existují fondy, které vytunelovat nelze – tedy, přesněji řečeno: které lze vytunelovat mnohem obtížněji než třeba státní rozpočet. Lze nastavit takové podmínky, aby zpronevěra fondů byla zhruba stejně pravděpodobná jako jaderná exploze v tepelné elektrárně. Tato problematika zatím nezaslouženě stála stranou politického zájmu. Což je zajisté chyba.

Druhou metodou stabilizace systému je zvyšování důchodového věku. Často se zapomíná, že průměrný věk dožití se za posledních 15-20 let zvýšil o několik let v důsledku pokroku medicíny, farmakologie a také díky zdravějšímu životnímu stylu. Připomeňme, že v době historicky relativně nedávné bylo běžné začínat pracovní směnu o šesté hodině ráno. Stres spojený s nepřirozeným vstáváním v extrémně časných ranních (či spíše pozdních nočních) hodinách se na zdravotním stavu populace musel nutně projevit.

Ve srovnání s věkem se důchodový věk zvyšuje relativně pomalu. Přijde-li však řeč na zvyšování důchodového věku, zcela zákonitě se vynoří námitka: „Ale vždyť i lidé po padesátce mají problémy s nalezením místa, a vy hovoříte o penzijním věku blížícím se bezmála osmdesátce – to je přece nerealistické!“ Tato námitka je samozřejmě zcela oprávněná. Údaje ministerstva práce a sociálních věcí hovoří o tom, že míra ekonomické aktivity po dosažení padesátého roku strmě klesá u mužů i u žen.

V souvislosti s postupným prodlužováním penzijního věku by tudíž bylo žádoucí zlepšit podmínky pro zaměstnávání lidí v předdůchodovém věku. Ne, žádné dotace ani chráněná místa. Dotace na aktivní politiku zaměstnanosti jsou jen mrháním peněz, nikdo, nikde a nikdy přesvědčivě neprokázala opak. Zákonná ochrana pracovníků starších padesáti let pak vede v některých zemích k tomu, že podniky masově propouštějí zaměstnance, jakmile dosáhli věku 49 let. Jediným tržně elegantním řešením by bylo snižovat míru odvodů sociálního „pojištění“ s věkem. Padesátiletý pracovník by platil standardní sazbu, zatímco šedesátiletý by se mohl dostat až na nulu.

Samozřejmě lze namítnout, že zvýhodnění by si zasloužili i další skupiny, například čerství absolventi nebo matky s dětmi. Nicméně zvýšení ekonomické aktivity lidí starších padesáti let je kritickým úkolem, který je prvořadý z hlediska úspěšnosti jakékoli reformy. Stojí za to mu věnovat zvýšenou pozornost a spočítat řadu variant, které by zvýhodnění starších pracovníků braly v úvahu. Existuje nějaká alternativa? Pokud jednou nemá být eutanazie povinná – což se, doufejme, nestane – není jiné cesty než pracovat déle.

psáno pro Hospodářské noviny


Comments: Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?