Samuelsonův omyl a šestiprocentní růst

Česká ekonomika rostla v roce 2005 šestiprocentním tempem. Toto číslo začíná vyvolávat diskuse o ekonomických tygrech, dohánění a předhánění Evropy, atd. V této souvislosti stojí za zmínku jedna historická kuriozita: proslulá Samuelsonova učebnice ekonomie ve vydání z roku 1973. Na základě číselných údajů o vývoji hrubého domácího produktu velký ekonom Samuelson předpovídal, že v roce 1990 Sovětský svaz dožene USA v hospodářské výkonnosti na hlavu. Ještě vydání z roku 1985 – kdy už dlouhodobá stagnace sovětské ekonomiky byla široce známým faktem – uvádělo růst hospodářství SSSR v letech 1928-1983 v průměrné hodnotě 4,9 procenta ročně.

Paul Samuelson byl (a stále je) ekonomem prvořadého významu. Historka o prognostickém neúspěchu nijak nesnižuje jeho ostatní zásluhy. Pouze ilustruje, jak ošidnou veličinou je hrubý domácí produkt, když dokáže ošálit i tak slovutné autority jako je Samuelson. Nejde totiž jen o rychlost hospodářského růstu, ale především o jeho kvalitu. Její posouzení není triviální.

Hrubý domácí produkt (HDP) je součtem všech přidaných hodnot vyprodukovaných v ekonomice. Jinak jej lze vyjádřit jako součet soukromé spotřeby, vládní spotřeby, investic do výrobního vybavení a rozdílu mezi exportem a importem. Právě vzestup exportu vedl k relativně vysokému 6% růstu české ekonomiky v roce 2005. A zde se dostáváme k prvnímu čertovu kopýtku. Měli bychom se ptát, jaký prospěch z exportu ekonomika vlastně má. Samotná kladná obchodní bilance totiž neříká nic. Naivní představu, že „vývoz je dobrý, dovoz je špatný“, teoreticky vyvrátili již v 18. a 19. století ekonomové Adam Smith a David Ricardo.

Odpověď na otázku o kvalitě českého hospodářského růstu leží v tom, kdo inkasuje zisky z rychle rostoucího exportního sektoru. Podle Českého statistického úřadu firmy v zahraničním vlastnictví vytvořily 39 tisíc pracovních míst v roce 2004, zatímco domácí firmy 45 tisíc pracovních míst zrušily. „Český“ export tedy zřejmě stále více sestává z produkce zahraničních firem. Prospěch z něho mají především jejich akcionáři. Ne, občané České republiky mezi ně většinou nepatří.

Růst mezd v reálné hodnotě 3,5 % byl v roce 2005 nejpomalejší za dobu trvání samostatné České republiky. Co horšího: tento růst byl tažen hlavně mzdami ve státním sektoru. Mzdy pracovníků soukromých firem rostly průměrně jen o 3,3 %. Příjmy domácností zaostávají za hrubým domácím produktem. Ekonomice se daří skvěle, ale lidé jsou chudí.
„Předpokládali jsme růst reálných mezd o čtyři až pět procent. Výsledek je zklamáním a potvrzuje, že by tlak na zvyšování mezd měl být vyšší,“ uvádí odborářský předák Milan Štěch, který je zároveň senátorem za ČSSD. Štěch dokonce vyzývá ke stávkám za vyšší mzdy, což zrovna nesignalizuje spokojenost s vládní hospodářskou politikou.

Pomalý růst mezd by však nemusel tolik vadit, kdyby byl alespoň doprovázen nárůstem zaměstnanosti. K němu však nedochází. V únoru 2002 bylo v české ekonomice 485 tisíc nezaměstnaných (podle ministerstva práce a sociálních věcí). V únoru 2006 – po čtyřech letech ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic – bylo 493 tisíc osob bez práce. Jestliže se takto projevuje rekordní růst a rekordní příliv investic, jak by asi vypadala ekonomická recese?

Ve zdravé ekonomice by mělo platit Okunovo pravidlo: empirický vztah, který udává pokles nezaměstnanosti v závislosti na hospodářském růstu. Kdyby se česká ekonomika od roku 1998 vyvíjela podle tohoto pravidla, byla by dnes nezaměstnanost nanejvýše mezi 4-5 procenty. Skutečnost: 9,1 % podle údajů z února 2006. Nesoulad mezi růstem a mírou nezaměstnanosti sděluje, že v ekonomice je něco v nepořádku. Hospodářství, které navzdory šestiprocentnímu růstu netvoří pracovní místa, je očividně nemocné. Připomíná atleta, který se pyšní vyvinutým svalstvem, ale játra má poničená anabolickými steroidy. Analogie s extenzivním růstem bývalé sovětské ekonomiky se přímo vnucuje.

Výmluva, že „jiné evropské země také řeší problém s nezaměstnaností“, je nesmyslná. V zemích s dobře fungujícím trhem práce je nezaměstnanost nízká: Velká Británie 5,1 %, Švýcarsko 3,8 %. Z reformních zemí lze uvést Estonsko, které ještě v roce 2000 mělo 13,6% míru nezaměstnanosti. Nyní již jen 7%. A pak, že to prý nejde.

psáno pro Lidové noviny