5.1.05

 

Dluhy: odpouštět či neodpouštět?

Odborná i laická veřejnost řeší otázku, zda odpouštět dluhy chudým zemím. Na jedné straně stojí názor různých nevládních a charitativních organizací, které tvrdí, že bohatý Západ musí být velkorysý a musí dluhy masově odpouštět v zájmu zlepšení životních podmínek obyvatel zbídačených zemí. Typickými představiteli jsou například Oxfam či Jubilee 2000. Na druhé straně stojí ortodoxní názor některých ekonomů. Podle nich odpouštění dluhů nepřichází v úvahu. Vytvořilo by nebezpečný precedens, který by se v konečném důsledku obrátil právě proti těm nejchudším.

Který názor je správný? Univerzální správnou odpovědí je klišé, že pravda je někde uprostřed. Kudy však vede ona kýžená zlatá střední cesta? Záleží na konkrétní situaci. Vezměme si jako příklad Irák. Když Saddám Husajn v roce 1979 ovládl Irák, měl tento stát finanční rezervy ve výši 36 miliard dolarů a žádný dlouhodobý dluh. V roce 2003 země dlužila částku v odhadované hodnotě 85 až 137 miliard dolarů. Společně s reparačními závazky vůči Kuvajtu dosahoval irácký dluh výše bezmála 400 miliard dolarů. Tato částka byla naprosto nesplatitelná.

Příčinou zadlužení byla válka s Íránem. Válka trvala osm let, stála zhruba milión životů a pro Irák byla ekonomickou katastrofou. V období 1981-85 získal Irák prodejem ropy 48,4 miliardy dolarů, zatímco válečné výdaje za stejné období činily 120 miliard. Tato nerovnováha byla „řešena“ zadlužením. Jen samotný Sovětský svaz poskytl na nákup vrtulníků, tanků, letounů Mig a radarového vybavení úvěr v odhadované výši až 9 miliard dolarů. Francie půjčila 4 až 8 miliard dolarů (různé zdroje uvádějí různá čísla) na nákup stíhaček, řízených střel Exocet, vozidel a kanónů. V 80. letech šlo do Iráku až 40 % produkce francouzského vojenského průmyslu. Miliardové částky půjčily i Bulharsko, Čína, Německo, Indie, Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Rumunsko, Jugoslávie, Turecko a USA. Saddám Husajn byl velmi populární diktátor na Západě i na Východě!

Největší podporu však Irák získal u sousedních států v Perském zálivu. Saúdská Arábie poskytla celkem 30 miliard dolarů. Proč? Saúdská Arábie má – podobně jako Irák – významnou šíitskou menšinu. Také zde je tato menšina utlačována, ačkoli její příslušníci obývají oblasti s největšími zásobami ropy. Saúdové se obávali, že utlačovaní Šíité z obou zemí se spojí se svými souvěrci z Íránu a svrhnou vládnoucí rod. Neváhali tedy půjčit Iráku částku v celkovém objemu odhadovaném na 30 miliard dolarů. Kuvajt, Katar a Spojené arabské emiráty poskytly až 28 miliard dolarů.

Zločinci často řeší své dluhy vraždou věřitele. O to se Irák pokusil v roce 1990 anexí Kuvajtu. Bez rychlého zásahu Spojenců by přišla řada i na další státy Perského zálivu. Agrese zkrachovala, ale dluhy po nich zatěžují irácké občany dodnes. Má svět Iráku odpustit anebo ne? Existuje právní názor, že velká část iráckých závazků spadá do kategorie ohavného dluhu (odious debt), což není termín morální, nýbrž mezinárodně právní. Podle této doktríny lze dluhy nelegitimních diktátorských režimů prohlásit za osobní závazky diktátorů a tudíž za nezávazné pro následnické režimy. Poprvé v historii byla použita v roce 1883 v případě dluhů popraveného mexického císaře Maxmiliána Habsburského.

V rámci mezinárodního práva se však použitím této doktríny šetří jako šafránem z obav před zneužitím. Irácký dluh navíc vznikl v době, kdy byla Saddámova vláda mezinárodně uznávána jako legitimní. Mezinárodní věřitelé již Iráku část dluhu odpustili, avšak z důvodů nikoli humánních, nýbrž čistě pragmatických. Je ostatně lepší dostat zpět aspoň část půjček než zcela zdevastovat iráckou ekonomiku nerealistickými požadavky.

Tento pragmatický názor patrně převládne také u mnoha dalších těžce zadlužených chudých zemí (HIPC – Heavily Indebted Poor Countries). Je však nutné přísně rozlišovat. Je zcela namístě odpustit část dluhu zemi, která má novou vládu, u níž lze čekat kroky k nápravě. Je ovšem naprosto pošetilé odpouštět dluhy zkorumpovaným režimům, jakým je například vláda Roberta Mugabeho v Zimbabwe. V zemi, kde obyvatelstvo trpí nouzí, si prezident kupuje nový soukromý tryskáč. Samotný odpouštění dluhů nikam nevede, pokud není doprovázeno výrazným zlepšením práce vlád v zadlužených zemích.


Comments: Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?