Politická ekonomie Francie

Podle tradičního výkladu se ve francouzských prezidentských volbách utkaly levice a pravice. Tradiční interpretace má za to, že pravice preferuje nízké daně a liberální ekonomické prostředí, zatímco levice ráda rozdává a přerozděluje. Mnoho lidí věří, že v politice funguje princip kyvadla: pokud je kyvadlo vychýleno doprava, ekonomika hodně investuje a tvoří nové hodnoty. Na levé úvrati se vytvořené hodnoty rozdělují tak, aby z nich měly prospěch i chudší vrstvy. Tak je prý zabezpečena stabilita a sociální smír.

Francouzský příklad ukazuje, že tento princip kyvadla je ve skutečnosti mýtus. Politické kyvadlo tamní politiky, lze-li o něm vůbec hovořit, je setrvale vychýleno doleva. Platí to bez ohledu na barvu vlády a politickou příslušnost prezidenta. Během posledních třiceti let vzrostl podíl vládních výdajů ze 40 na 54 procent hrubého domácího produktu. Oficiálními důvody tohoto enormního nárůstu výdajů byl boj proti chudobě, nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení. Objem státního přerozdělování i výše daní roste již desítky let téměř monotónně, bez ohledu na to, zda je u moci levice či pravice.

Nezdá se přitom, že by francouzská metoda pumpování peněz do „sociálna“ nějak fungovala. V roce 1977 měla Francie 4,9% nezaměstnanost. Poslední údaj z února 2007 uvádí 8,4% nezaměstnanost. Nezaměstnanost mládeže činí 22 %, což byl jedním z hlavních důvodů násilných nepokojů v prosinci 2005. Přitom pracuje pouze 41 procent dospělé populace, což je jedna z nejnižších hodnot mezi vyspělými zeměmi. Skrytá nezaměstnanost je tedy obrovská.

Statistiky francouzských veřejných financí za několik desetiletí přesvědčivě ukazují, jak exploze veřejných výdajů ničí zaměstnanost a zpomaluje růst. V dobách, kdy veřejné výdaje dosahovaly hodnoty kolem 30 procent HDP, se nezaměstnanost pohybovala mezi 2 až 3 procenty, zatímco hospodářský růst kolísal mezi 4 až 6 procenty ročně. O něco později, kdy objem veřejných výdajů přesáhl hranici 40 % HDP, vzrostla hladina nezaměstnanosti na 4 až 6 procent ročně, zatímco hospodářský růst zpomalil na 2 až 3 procenta ročně. Během 90. let až do současnosti, kdy veřejné výdaje přestřelily hranici 50 procent HDP, nezaměstnanost se zvýšila na 8 až 12 procent, zatímco hospodářský růst přesahující 3 procenta je považován za velký úspěch.

Pokud jde o nezaměstnanost: poslední údaj z března 2007 hovoří o 8,3 procentech nezaměstnaných. Nezaměstnanost mládeže se dlouhodobě pohybuje kolem 25 procent, přičemž nezaměstnanost mladých v chudých předměstích obydlených imigranty dosahuje mnoha desítek procent. To vše přitom v situaci, kdy hospodářství Francie, Evropy i celého roste utěšeným tempem, kdy již několik let nebyla žádná významná finanční krize, a kdy mohutné dovozy investičních celků a luxusního evropského zboží z Číny a podobných zemí pomáhají eurozóně více než kdykoli dříve.


Takto vysoká hodnota nezaměstnanosti uprostřed takřka idylického období růstu a stability svědčí o tom, že struktura francouzského ekonomického mechanismu je velmi neoptimální. Francouzi z různých důvodů málo pracují: na jednoho Francouze (od kojenců pod důchodce) připadá zhruba 12 odpracovaných hodin týdně. To je hodnota podobná Turecku. Naproti tomu na jednoho Američana, Kanaďana, Australana nebo Japonce připadá přibližně 17 hodin práce týdně. Mezi zmíněné důvody nízké ekonomické aktivity patří extrémně přísná regulace pracovně-právních vztahů a vysoké zdanění práce. Vysoké daně jsou způsobeny vysokými veřejnými výdaji.

Gigantické výdaje na „sociální smír“ a „kohezi“ nebylo možné financovat pouze zvyšováním daní, nestačilo by to. Stát tedy praktikuje rostoucí zadlužování. V roce 1981, v době nástupu socialisty Mitteranda a zformování koaliční socialisticko-komunistické vlády, činil francouzský národní dluh 21 procent HDP. Od té doby podíl dluhu s mírnými fluktuacemi neustále rostl, až na nynějších 64 procent HDP. To je mimochodem stejná relativní velikost národního dluhu, jakou mají Spojené státy, které ovšem mají mnohem vyšší výdaje na zbrojení. Jenže na rozdíl od USA se nezdá, že by francouzský dluh měl dříve či později významně klesat.

Pokud někdo věřil v disciplinační efekt eura, mýlil se. Snaha o zavedení společné evropské měny sice dokázala držet francouzský dluh jakž takž na uzdě během druhé poloviny 90. let, ale po zavedení eura to bylo přesně naopak. Vznik velkého a likvidního trhu eurových dluhopisů naopak umožnil Francii snazší zadlužování. V roce 2005 začalo ministerstvo financí vydávat dluhopisy s padesátiletou splatností. Trh zřejmě věří, že Francie bude schopna hradit své závazky ještě v roce 2055. Hezký optimismus. Kreditní rating Francie je zatím neposkvrněn na úrovni AAA, jenže málokdo si uvědomuje, že ratingy jsou konstruovány s výhledem tří až pěti let.

V tomto horizontu se samozřejmě žádný finanční krach Francie konat nebude. Nicméně znepokojivou otázkou zůstává, proč politici, leví i praví, praktikují již desítky let ekonomické recepty, které nefungují a které jednou musí vést ke katastrofě. Proč Francouzi neustále volí přívržence velkého státu a proč ekonomicky liberální kandidáti nemají žádnou šanci?

Odpověď je v politické ekonomii voleb. Veřejný sektor dnes zaměstnává čtvrtinu všech pracovních sil, což je dvojnásobný podíl ve srovnání s rokem 1970. Zhruba polovina všech voličů finančně závisí na státu ve formě mezd, dávek nebo penzí. Asi polovina z 577 poslanců jsou bývalí státní zaměstnanci, kteří jsou věrní svému chlebodárci. Proces vytěsnění nestátního sektoru zašel ve Francii tak daleko, že politik prosazující omezení státu nemá naději na úspěch. Moc patří definitivně levici, ať už má jakoukoli barvu.

Volební úspěch Nicolase Sarkozyho nicméně signalizuje, že roste podíl Francouzů, kteří s dosavadním trendem nejsou spokojeni. Sarkozy má daleko do ekonomického liberála, ale přece jen slibuje určité snížení daní, zejména úlevy pro přesčasy nad 35 odpracovaných hodin týdně. Dále jde o zrušení dědické daně pro střední třídy a možnost odpočtu hypotéčních úroků od zdanitelného příjmu. Toto opatření by krátkodobě mohlo stimulovat realitní trh a posílit růst ekonomiky.

Ze strukturálních opatření by se Sarkozy měl věnovat reformě pracovní legislativy, protože nedostatek flexibility podkopává výkonnost celé ekonomiky i stabilitu veřejných financí. Sarkozy plánuje svolat na září konferenci se sociálními partnery na toto téma. Nicméně dosáhnout kompromisu s francouzskými odbory se zdá být téměř nemožným úkolem. Nejpravděpodobnějším výsledkem je zavedení některých pokusů o aktivní politiku zaměstnanosti. Dosavadní evropské zkušenosti nicméně svědčí o tom, že tyto politiky téměř nikdy nefungují. Ke snížení nezaměstnanosti dochází převážně cestou statistických triků. Nicméně zjednodušení propouštění pracovníků – což je nutný předpoklad dobře fungujícího pracovního trhu a tudíž i nízké nezaměstnanosti – nelze realisticky očekávat.

Pokud se francouzské politické kyvadlo má vychýlit alespoň částečně doprava, bude patrně zapotřebí skutečné krize.