Nelze jinak než šetřit

České veřejné rozpočty jsou již léta v deficitu. Zadlužení státu v poměru k výkonnosti ekonomiky postupně narůstá. Všem je jasné, že tento vývoj bude nutné nějak řešit. Jenže jak? Levé křídlo ČSSD podporované názory některých ekonomů (například Valtra Komárka) tvrdí, že problém se vyřeší sám. Jak výkonnost ekonomiky postupně poroste, vyšší výběr daní povede ke snížení deficitu. Výkonnější ekonomiky také „rozpustí“ hodnotu vládního dluhu, takže poměr dluhu k HDP se zlepší. Stručně řečeno: brzy bude lépe, není třeba přehnaně šetřit.

Tento názor není úplně zcestný, protože podobný model již dříve s úspěchem vyzkoušel jistý pán jménem Ronald Reagan. Aby však česká vláda mohla s úspěchem napodobit velký rozmach americké ekonomiky, který s malou přestávkou trval až do roku 2000, musela by napodobovat Reaganovu politiku ve více směrech než jen v dělání dluhů. Není obtížné nahlédnout, čím byla „reaganomika“ charakteristická. Kromě růstu zadluženosti šlo o potlačení inflace, o deregulaci nejrůznějších odvětví a o snížení daní. První z těchto tří domácích úkolů již česká ekonomika zvládla. Problém je s deregulací, protože členství v EU způsobilo naopak zpřísnění regulace. Je přitom lhostejné, které regule jsou skutečně vyžadovány Evropskou unií a které jsou produktem lidové tvořivosti českých úředníků.

Největším problémem je regulace trhu práce. Česká republika doposud byla světovým šampiónem v pružnosti pracovního trhu ve smyslu legislativních omezení zkrácených úvazků a smluv na dobu určitou. Ani ostatní aspekty české pracovní legislativy nejsou v mezinárodním srovnání vysloveně katastrofální. Zřejmě i to byl jeden z faktorů, proč česká nezaměstnanost nikdy nedosáhla vysokých hladin běžných ve východní části Německa, v Polsku nebo v Maďarsku. Obě posledně jmenované země patří mezi deset světových ekonomik s nejrigidnějším trhem práce, pokud jde o zákony určující pracovní dobu, dovolené a minimální mzdy. Na druhé straně, podle údajů Světové banky se vysokou mírou flexibility pracovního trhu vyznačuje Dánsko. Ve skandinávských zemích také například není definována minimální mzda. Čeští odboráři, slyšte: vaši vůdcové vás balamutí. Pružný pracovní trh není charakteristickou vlastností zemí třetího světa. Naopak. Nejsilnější zákonné ochraně proti propouštění se těší pracující – v Angole. Nejvyšší odstupné dostávají ze zákona zaměstnanci v Guatemale: dvacetinásobek měsíčního platu.

Podtrženo a sečteno: reaganovská velkorysost v oblasti veřejného dluhu může skutečně fungovat, pokud bude doprovázena obdobně širokou deregulací všude, kde je to jen možné.

Je rozumnější nespoléhat se na „zázračný“ růst příjmů státního rozpočtu a soustředit se spíše na úspory. Daňové sazby již prakticky zvyšovat nelze a spoléhat se na budoucí růst by bylo riskantní a nezodpovědné. Stoupenci tohoto opatrnějšího přístupu se proto soustřeďují na možné škrty ve státním rozpočtu. Tento přístup je ostatně jedině možný v dlouhodobé perspektivě. „Snížit deficit můžeme jedině omezením mandatorních výdajů v rámci sociálního a zdravotního systému. Toho nemůžeme dosáhnout bez velmi drastických reforem,“ uvedl místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn na konferenci v polské Krynici.

Martin Jahn má naprostou pravdu. V průběhu několika příštích let by snad bylo možné se spoléhat na cyklické hospodářské oživení. V delším horizontu však náklady na penze a zdravotnictví porostou tak, že veřejné rozpočty se pod jejich náporem mohou zhroutit jako protržená hráz. Náhle. Varovných prasklin si včas všimne jen úzký okruh expertů.

Demografický vývoj směřuje ke stárnutí populace, k růstu nákladů na penze a zdravotnictví. Ani kdyby se urychleně podařilo překonat nízkou porodnost, situaci to nezlepší. Kdyby se hypoteticky ode dneška za devět měsíců Češi začali množit jako králíci, vývoj veřejných financí by to na nejbližších pětadvacet let poznamenalo spíše nepříznivě: vzrostly by náklady na školství, dětské přídavky, atd. Nic proti porodnosti, ale těžiště problému veřejných financí je jinde – v penzijním systému a ve financování zdravotnictví. Neexistuje jiné řešení než podstatně zvýšit důchodový věk. A to není možné bez flexibilního trhu práce.