Rovná daň? Existuje lepší řešení!

Středoevropané často trpí nedostatkem sebevědomí. Je proto dobré sledovat zahraniční tisk. Americký deník The Wall Street Journal nedávno obrátil pozornost na Slovensko. Některé pasáže skutečně stojí za pozornost: „Gratuluji premiérovi Dzurindovi k tomu, že prosadil politiku, která pomohla ekonomice k růstu,“ citoval americký deník George W. Bushe. Prezident rovněž výslovně pochválil rovnou daň. Americký deník rovněž zmiňuje klesající nezaměstnanost a růst daňových výnosů. „Neexistuje způsob, jak vyměnit Kongres za slovenský parlament?“ ptá se The Wall Street Journal.

Čeští a slovenští škarohlídi jsou schopni zpochybnit jakýkoli úspěch, zejména pak svůj vlastní. Objem slovenského maloobchodního prodeje vzrostl během roku 2004 o 6,2 % po očištění o inflaci. V lednu 2005 se objem poskytnutých hypotéčních úvěrů meziročně zvýšil o neuvěřitelných 57 %. Tato fakta dokládají, že Slováci reformami netrpí tak ukrutně, jak nám pisatelé katastrofických scénářů předkládají k věření. Rovná daň funguje a nevede k masovému zbídačování obyvatelstva.

Kritici rovné daně občas operují argumenty, že jde o systém vhodný pro méně vyspělé země. Rusko? Inu budiž, prý jde o speciální případ, kdy rovná daň z příjmů ve výši 13 % pouze přiměla místní oligarchy, aby repatriovali svůj kapitál z Kypru a z Lichtenštejnska. Litva, Lotyšsko, Estonsko? Ani tyto úspěšné případy zavedení rovné daně příliš netáhnou.

Co na to říci? Nuže dobrá, nechme rovnou daň chudým Východoevropanům a poučme se od bohatých Švýcarů. Federální daň z příjmu fyzických osob má devět pásem – žádná geniálně jednoduchá konstrukce. Zajímavá je skutečnost, že daňová sazba dosahuje maxima ve výší 13,2 % a poté klesá. V nejvyšší příjmové skupině dosahuje hodnoty 11,5 %. Neuplatňuje se tedy princip „vyždímejte bohaté“. Pročpak asi švýcarští zákonodárci přijali tento princip? Že by chtěli být programově asociální? Anebo jsou prostě rozumní a uvědomují si, že nižší sazby pro vyšší příjmové skupiny mají za následek vyšší daňové příjmy pro veřejné rozpočty – a tím pádem i více peněz pro ty, kteří jsou skutečně chudí?

Existují materiální důkazy svědčící ve prospěch druhé z obou zmíněných hypotéz. Návštěvník Švýcarska se stěží setká s opravdovou chudobou, a to ani když se dost snaží. Dále, švýcarský federální rozpočet nemá reputaci věčného deficitu. Za třetí, rostoucí počet německých občanů, kteří emigrují do Švýcarska z daňových důvodů, hovoří jasnou řečí. Jedná se především o osoby s vysokými příjmy: Franz Beckenbauer, Boris Becker, Michael Stich, bratři Michael a Ralf Schumacherovi. „Německo je prostě daňová džungle,“ prohlásil Ralf Schumacher v roce 2003. „Nelíbí se mi mít neustále v patách výběrčí daní. Nechtěl bych se stát lovnou zvěří jako Boris Becker nebo Steffi Grafová.“ Lovnou zvěří se nechce stát ani podnikatel Curt Engelhorn, miliardář Otto Beisheim nebo bývalá fotbalová hvězda Günter Netzer.

Donedávna byl nejatraktivnější destinací kanton Zug, jehož mezní sazba daně z příjmů činí 8,3 %. Společně s federální daní jde o sazbu 19,8 %, což je velký rozdíl oproti německým daním z příjmů, které ještě nedávno přesahovaly 50% hranici. Kanton Schaffhausen však nedávno šel ještě dále a zavedl daňovou sazbu 6 % pro osoby s vyšším ročním příjmem než deset miliónů švýcarských franků. Degresivní daňová struktura kantonu Schaffhausen může být rovněž vnímána buď jako asociální nebo jako pragmatická. Nikdo ovšem nezaznamenal, že by se právě v tomto kantonu vyskytovaly masy hladových lidí zbídačených degresivní daní.

Daňové sazby, které klesají v závislosti na příjmu, nejsou švýcarskou specialitou. Málokdo si uvědomuje, že Česká republika je jednou z mála zemí na světě, kde není stanovena horní hranice pro odvod důchodové daně („sociálního pojištění“) ze mzdy. To může znít z krátkodobého hlediska „sociálně“, protože státní rozpočet skutečně ždíme „bohaté“, jejichž mzda činí trojnásobek nebo čtyřnásobek průměru. V delším horizontu má však tento přístup neblahé důsledky, protože snižuje atraktivitu České republiky jako centra vysoce kvalifikované práce. Češi mohou pracovat za nízké mzdy v montážních halách – k tomu zahraniční investory dosavadní prostředí doslova pobízí. Skutečně dobře placená práce se však stěhuje jinam. Například do kantonu Schaffhausen.