26.2.05

Rovná daň? Existuje lepší řešení!

Středoevropané často trpí nedostatkem sebevědomí. Je proto dobré sledovat zahraniční tisk. Americký deník The Wall Street Journal nedávno obrátil pozornost na Slovensko. Některé pasáže skutečně stojí za pozornost: „Gratuluji premiérovi Dzurindovi k tomu, že prosadil politiku, která pomohla ekonomice k růstu,“ citoval americký deník George W. Bushe. Prezident rovněž výslovně pochválil rovnou daň. Americký deník rovněž zmiňuje klesající nezaměstnanost a růst daňových výnosů. „Neexistuje způsob, jak vyměnit Kongres za slovenský parlament?“ ptá se The Wall Street Journal.

Čeští a slovenští škarohlídi jsou schopni zpochybnit jakýkoli úspěch, zejména pak svůj vlastní. Objem slovenského maloobchodního prodeje vzrostl během roku 2004 o 6,2 % po očištění o inflaci. V lednu 2005 se objem poskytnutých hypotéčních úvěrů meziročně zvýšil o neuvěřitelných 57 %. Tato fakta dokládají, že Slováci reformami netrpí tak ukrutně, jak nám pisatelé katastrofických scénářů předkládají k věření. Rovná daň funguje a nevede k masovému zbídačování obyvatelstva.

Kritici rovné daně občas operují argumenty, že jde o systém vhodný pro méně vyspělé země. Rusko? Inu budiž, prý jde o speciální případ, kdy rovná daň z příjmů ve výši 13 % pouze přiměla místní oligarchy, aby repatriovali svůj kapitál z Kypru a z Lichtenštejnska. Litva, Lotyšsko, Estonsko? Ani tyto úspěšné případy zavedení rovné daně příliš netáhnou.

Co na to říci? Nuže dobrá, nechme rovnou daň chudým Východoevropanům a poučme se od bohatých Švýcarů. Federální daň z příjmu fyzických osob má devět pásem – žádná geniálně jednoduchá konstrukce. Zajímavá je skutečnost, že daňová sazba dosahuje maxima ve výší 13,2 % a poté klesá. V nejvyšší příjmové skupině dosahuje hodnoty 11,5 %. Neuplatňuje se tedy princip „vyždímejte bohaté“. Pročpak asi švýcarští zákonodárci přijali tento princip? Že by chtěli být programově asociální? Anebo jsou prostě rozumní a uvědomují si, že nižší sazby pro vyšší příjmové skupiny mají za následek vyšší daňové příjmy pro veřejné rozpočty – a tím pádem i více peněz pro ty, kteří jsou skutečně chudí?

Existují materiální důkazy svědčící ve prospěch druhé z obou zmíněných hypotéz. Návštěvník Švýcarska se stěží setká s opravdovou chudobou, a to ani když se dost snaží. Dále, švýcarský federální rozpočet nemá reputaci věčného deficitu. Za třetí, rostoucí počet německých občanů, kteří emigrují do Švýcarska z daňových důvodů, hovoří jasnou řečí. Jedná se především o osoby s vysokými příjmy: Franz Beckenbauer, Boris Becker, Michael Stich, bratři Michael a Ralf Schumacherovi. „Německo je prostě daňová džungle,“ prohlásil Ralf Schumacher v roce 2003. „Nelíbí se mi mít neustále v patách výběrčí daní. Nechtěl bych se stát lovnou zvěří jako Boris Becker nebo Steffi Grafová.“ Lovnou zvěří se nechce stát ani podnikatel Curt Engelhorn, miliardář Otto Beisheim nebo bývalá fotbalová hvězda Günter Netzer.

Donedávna byl nejatraktivnější destinací kanton Zug, jehož mezní sazba daně z příjmů činí 8,3 %. Společně s federální daní jde o sazbu 19,8 %, což je velký rozdíl oproti německým daním z příjmů, které ještě nedávno přesahovaly 50% hranici. Kanton Schaffhausen však nedávno šel ještě dále a zavedl daňovou sazbu 6 % pro osoby s vyšším ročním příjmem než deset miliónů švýcarských franků. Degresivní daňová struktura kantonu Schaffhausen může být rovněž vnímána buď jako asociální nebo jako pragmatická. Nikdo ovšem nezaznamenal, že by se právě v tomto kantonu vyskytovaly masy hladových lidí zbídačených degresivní daní.

Daňové sazby, které klesají v závislosti na příjmu, nejsou švýcarskou specialitou. Málokdo si uvědomuje, že Česká republika je jednou z mála zemí na světě, kde není stanovena horní hranice pro odvod důchodové daně („sociálního pojištění“) ze mzdy. To může znít z krátkodobého hlediska „sociálně“, protože státní rozpočet skutečně ždíme „bohaté“, jejichž mzda činí trojnásobek nebo čtyřnásobek průměru. V delším horizontu má však tento přístup neblahé důsledky, protože snižuje atraktivitu České republiky jako centra vysoce kvalifikované práce. Češi mohou pracovat za nízké mzdy v montážních halách – k tomu zahraniční investory dosavadní prostředí doslova pobízí. Skutečně dobře placená práce se však stěhuje jinam. Například do kantonu Schaffhausen.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Federalna dan vo Svajciarsku ma skutocne maly degresivny prvok pre bohatych a podobne je tomu v kantone Schauhauffen( od januara 2004). Ostatne kantony vsak maju progresivne danove systemy. Treba vsak upozornit, ze maximalna mozna dan na prijem fyzickych osob vo Svajciarsku( vratane federalnej dane, dane vyberane prislusnym kantonom, prispevky na socialne zabezpecenie, atd.) predstavovala v roku 2001 49,4 percenta , v porovnani s 51,2 percenta v Nemecku
(OECD). Samozrejme tieto udaje zavisia od konkretnej oblasti a v Nemecku dosahuju maximalnu moznu dan pri nizsom prijme, cize nezpochybnujem, ze vo Svajciarsku su nizsie dane ako v Nemecku. Pre zaujimavost dodam, ze v roku 2001 predstavoval spominany udaj na Slovensku 49,4 percent.

Rovna dan nie je zavedena v ziadnej vyspelej krajine. Reagan zredukoval federalnu dan na 2 sadzby v 80. rokoch. Vychadzal z teorie tzv. Lafferovej krivky. Predpoklad Lafferovej krivky, ze po znizeni dani budu rast prijmy sa , sa ukazal ako nespravny, v dosledku coho federalny rozpocet presiel od pribliznej rovnovahy v roku 1979 k dvestomiliardovemu deficitu po roku 1983(Ekonomia, P. Samuelson, W. Nordhaus).
V polovici 90. rokoch zvysil Clinton pocet sadzieb na 4, vdaka comu vyrovnal federalny rozpocet. Treba tak isto pripomenut, ze americkej ekonomike sa darilo lepsie za Clintona ako za Reagana - vyssi hospodarsky rast, nizsia nezamestnanost a vyssi rast produktivity prace. Napriek tomu 90. roky boli v tychto ukazovateloch horsie ako 50. a 60. roky. Maximalna federalna dan bola az do roku 1964 92 percent.

Neda sa povedat, ze nizke dane a rovna dan su vseliekom. Existuju aj uspesne krajiny s vysokymi danami a nizkou nerovnostou a chudobou (severske krajiny). Naopak existuju aj neuspesne krajiny s nizkymi danami.

Co sa tyka toho udaju o objeme maloobchodu. Tento udaj nevypoveda nic o realnej zivotnej urovni roznych skupin obyvatelstva. Napriklad realna mzda v roku 2004 rastla len v niektorych sektoroch(najma v telekomunikaciach), kym v sektoroch ako priemysel, stavebnictvo, polnohospodarstvo, atd. klesla. V skutocnosti vacsine obyvatelstva realna mzda klesla. Podobne smiesne boli argumenty p. Miklosa, ked tvrdil, ze spotreba obyvatelstva neklesla. Zabudol vsak spomenut, ze klesla aj miera uspor, takze ludia museli siahnut na svoje uspory, aby si udrzali svoju zivotnu uroven.