První dekáda nového tisíciletí přinesla novinku: nejlevnější úvěry za posledních sto let. Rekordu sice již bylo pravděpodobně dosaženo v letech 2003-2005 (v různých zemích v různou dobu), ale z globálního hlediska je dluhový kapitál stále velmi levný.
Dejme tomu americké hypotéční sazby. Patnáctiletá fixní sazba se během 90. let pohybovala v rozmezí 7 až 8 procent. Nyní je to jen asi 5,6 až 6,1 %. Toto snížení sazeb odpovídá vzrůstu cen nemovitostí přibližně o třetinu. Společně s růstem objemu peněz v ekonomice se tak vysvětluje jev, který je často pokládán za realitní bublinu. Jenže tato bublina je „vycpána“ poměrně solidními argumenty, proč by neměla hned tak prasknout. A možná nikdy.
Jedním z těchto argumentů je globální charakter uvedeného jevu. Prakticky ve všech ekonomikách – vyspělých i „nových trzích“ – lze pozorovat stejný jev: nízkou inflaci, nízké úrokové sazby a rostoucí ceny nemovitostí. Uvedená „realitní bublina“ není americkou specialitou: projevuje se v západní Evropě, ve střední Evropě, v Rusku i v Asii. Obrovský rozmach hypoték v České republice je známou věcí. Jde o jeden z hlavních tahounů soukromé spotřeby; totéž platí i pro Slovensko. Ve Vietnamu je poptávka po novém bydlení tak vysoká, že ceny jsou v absolutním vyjádření zhruba na české úrovni, třebaže průměrná vietnamská mzda činí zlomek české. V kancelářích developerských společností v Saigonu to hučí jako v úlech a potenciální klienti stojí fronty, než pro ně obchodní zástupce bude mít čas. Každých několik minut se ozve spontánní potlesk – na znamení, že klient zaplatil za svůj nový byt.
Takové jsou důsledky globálně nízkých úrokových sazeb. A příčiny? Vraťme se ke Slovensku, které je v tomto směru modelovým příkladem. Slovenská vláda se snaží dodržovat maastrichtská kritéria fiskální stability, což znamená, že neemituje příliš velké množství státních dluhopisů. Současně na Slovensku proběhla penzijní reforma, rozvíjí se podílové fondy a životní pojištění. Tyto instituce mají jedno společné: masivně investují do dluhopisů. Jelikož slovenský akciový trh je zaostalý, mnoho jiných možností ani není.
Vysoká poptávka společně s relativně malou nabídkou znamená vysoké ceny dluhopisů. Ty se promítají do velmi nízké míry výnosu do doby splatnosti (což je fakticky dlouhodobá úroková sazba). Výnos slovenského státního dluhopisu s dobou splatnosti v roce 2019 proto činí jen 4,16 %, což je velmi málo vzhledem k meziroční inflaci v hodnotě 4,4 %. Protože hypotéční a jiné komerční sazby se odvíjejí od sazeb státních dluhopisů, nelze se divit levným úvěrům a následnému realitnímu boomu. Tytéž faktory (i když v jiných konkrétních hodnotách) přispívají k nízkým úrokovým sazbám na celém světě. Dnes si již žádná alespoň trochu seriózní vláda nedovolí bezuzdné zadlužování, jaké bylo poměrně obvyklé v 70. a v 80. letech – v době, která byla právě z tohoto důvodu typická vysokými úrokovými sazbami.
Změnil se i přístup vlád k mixu fiskální a měnové politiky. Před 20-30 lety bylo obvyklé, že vlády stimulovaly hospodářský růst velmi volnou měnovou politikou, protože centrální banky tehdy zpravidla vládám přímo podléhaly. Zároveň se pokoušely krotit inflaci prostřednictvím vysokých daní. Tento mix byl sice z hlediska tehdy uznávané ekonomické teorie správný, avšak měl nepříjemné vedlejší důsledky. Poplatníci se naučili využívat daňovou optimalizaci, takže navzdory vysokým daním příjmy nedosahovaly očekávaných hodnot a vlády se musely zadlužovat. O protiinflačním vlivu vysokých daní už vůbec nemohlo být řeči. Stimulační účinky vyšší inflace rychle vypršely a zbyly jen nepříjemné vedlejší účinky.
V průběhu 80. a 90. let proto došlo prakticky ve všech zemích k obrácení této politiky. Nastala éra snižování daní, což se kupodivu nijak neodrazilo na příjmech států: nynější vlády vybírají na daních zhruba stejně jako začátkem 80. let (v poměru k velikosti ekonomiky). Zároveň přišel čas nezávislých centrálních bank a nízké inflace. Výsledky této globální politické změny můžeme plně pozorovat až zhruba od roku 2000. I když v současnosti probíhá cyklus zvyšování základních úrokových sazeb v USA a v eurozóně, delší úrokové sazby zůstávají tvrdošíjně nízké. Trh si na nízkou inflaci a nízké sazby zvykl.
psáno pro Lidové noviny
Žádné komentáře:
Okomentovat