Mnoho investic, málo užitku

Byly doby, kdy přímé zahraniční investice byly považovány za „vykořisťování“ chudých zemí. Do roku 1989 byla tato teze přednášena všem studentům vysokých škol na povinných kursech politické ekonomie kapitalismu. Dodnes tento myšlenkový odkaz marxismu přežívá v antiglobalizačním hnutí na Západě.

S pádem komunismu padly ve střední a východní Evropě i zábrany vůči západním investorům. To je zajisté normální a správný vývoj, protože svobodný pohyb kapitálu patří k základním předpokladům fungování prosperující tržní ekonomiky. Zajímavé ovšem je, že nastal „překmit“ do přesně opačné myšlenkové polohy. Zatímco dříve byli západní kapitalisté vládou oficiálně považováni za vykořisťovatele, dnes jsou naopak zbožňováni jako spasitelé. Vláda i veřejnost od nich očekává hospodářský růst, zlepšení obchodní bilance a hlavně tvorbu pracovních míst.

Kapitalisté jsou racionálně uvažující bytosti, kterým jde o maximalizaci výnosů z investic. Za hypotetických podmínek dokonalé ekonomické rovnováhy (tj. bez zásahů státu) investují do odvětví, u nichž je největší šance na zisk v poměru k riziku. Jestliže jsou některá odvětví zvýhodněna státní podporou, preferují pochopitelně je. Jestliže se podpora týká některých typů podniků, pak tyto specifické typy prosperují na úkor jiných. Konkrétně jde o zvýhodnění velkých zahraničních firem prostřednictvím investičních pobídek.

Tyto pobídky v podání agentury CzechInvest se teoreticky týkají všech podniků, bez rozdílu původu. V praxi se však zhruba z 80 procent týkají zahraničních firem. Proč: jen ty bývají dostatečně veliké a na pobídky „dosáhnou“. Vytváří se tak prostředí, které odměňuje velké a trestá malé. Někdo může namítnout – k čemu jsou vlastně dobré malé domácí podniky, vždyť na národnosti kapitálu nezáleží a velké nadnárodní společnosti mnohdy platí lépe? Jenže tento argument je ekonomicky vadný.

Ve všech „normálních“ ekonomikách platí, že jsou to právě malé a střední podniky, které vytvářejí největší počet pracovních míst. V rámci skupiny EU 19 (což je 15 původních zemí plus čtyři středoevropské ekonomiky) připadá 66,4 % všech pracovních míst na malé a střední podniky – včetně individuálních živností – které zaměstnávají v průměru jen čtyři osoby. Velké podniky sice zaměstnávají průměrně 1020 lidí, ale početně jich je mnohem méně.

Odtud pramení částečné vysvětlení vysoké nezaměstnanosti v Evropě: ačkoli státy podporují podnikání velmi snaživě, drtivá část této podpory skončí u velkých firem, které nejsou hlavním pilířem zaměstnanosti. V České republice je tento efekt obzvláště patrný. U velkých firem je podíl exportu na tržbách v evropském průměru 21 %, u malých a středních jen 13 %. Makroekonomické statistiky sice hlásí radostná čísla o zahraničním obchodu, což sice opticky zvyšuje hrubý domácí produkt, ale užitek pro obyvatele České republiky je malý: nezaměstnanost se trvale pohybuje kolem půl miliónu osob, reálné mzdy rostou podstatně pomaleji než HDP, zisky z investic náleží zahraničním akcionářům a státní rozpočet je navzdory hospodářskému růstu v mínusu.

Příliv zahraničních investic vyhlíží skvěle v některých makroekonomických statistikách, ale životní úrovně běžných obyvatel České republiky se až tak dalece nedotýká. Do jisté míry lze tento stav přirovnat k situaci, kdy je v některé zemi objeveno ložisko ropy nebo plynu. Na první pohled báječná věc: jenomže pak přijdou problémy. Exportní příjmy z ropy tlačí na růst domácí měny. Vysoký kurs měny snižuje konkurenceschopnost ostatních průmyslových odvětví. Ztráta pracovních míst v těchto odvětvích může převýšit přírůstek míst v nově dominantním exportním odvětví. To není jen teorie: Holandsko tuto zkušenost zažilo po otevření ložisek zemního plynu v Severním moři v 60. letech. Od té doby nese tento jev název holandská nemoc.

Pokud je export ropy či plynu příliš vysoký, může téměř zničit tradiční exportní odvětví. To se nyní děje v Rusku. Naštěstí pro Rusko jeho zdroje vydrží ještě dlouho. Menší státy toto štěstí mít nemusí. Totéž platí pro malé ekonomiky, které jsou příliš závislé na zahraničních investicích. Pokud se tyto investice časem přesunou jinam – například kvůli příliš vysokým mzdám – česká ekonomika může zůstat bez prostředků a bez vlastního exportního průmyslu.

Jiným řešením může být udržování českých mezd na trvale nízké úrovni. Zahraničním investorům by se tato strategie mohla líbit. Méně již jejich českým zaměstnancům. Tento protiklad zájmů mimochodem vyvrací „světáckou“ tezi, že na národnosti kapitálu nezáleží. Ale ano, záleží.