4.11.04

 

Kdo vyhrál a kdo prohrál americké volby

Podle zavedeného klišé jsou američtí republikáni stranou bohatých, která preferuje nízké daně (zejména pro vyšší příjmové skupiny), omezenou roli státu a skromné sociální výdaje. Naproti demokrati jsou údajně stranou středních a nižších příjmových skupin, které čerpají výhody z nejrůznějších státem financovaných aktivit: školství, zdravotnictví, atd.

Zní to logicky. Jak je ale možné, že federální výdaje rostly během úřadu republikána Bushe rychleji než za vlády demokrata Clintona? A proč se John Kerry těšil obrovské podpoře amerických multimiliardářů, včetně tak velkých jmen jako George Soros nebo Warren Buffett?

Vysvětlení je prosté. Zavedené klišé lže. Republikáni nejsou stranou „velkého businessu“ a velkých kapitalistů. Americké federální a státní sazby daní z podnikových příjmů patří mezi nejvyšší na světě. Průměrná sazba kolem 40 % vysoce přesahuje nejen skandinávské země (kde jsou obvyklé sazby kolem 28-29 %) ale i Českou republiku. Během Bushovy vlády byly přijaty drakonické zákony a předpisy pro dohled nad soukromými firmami. Jde zejména o Sarbanes-Oxleyův zákon, který byl reakcí na krachy společností Enron, Worldcom a dalších. Jedná se o extrémně přísnou právní normu, která nemá ve světě obdoby. Samozřejmě, kdo má čisté svědomí, nemusí se bát vězení – ale náklady spojené s aplikací tohoto zákona jsou značné. Kdepak, americké podniky vůbec nemají na růžích ustláno.

Kdybychom soudili podle růstu federálních výdajů, prezident Bush se nechoval jako liberální konzervativec, nýbrž jako levicový populista. Z celkového počtu patnácti vládních agentur se mu nepodařilo snížit rozpočet ani jedné z nich. To je horší skóre, než jakého dosáhli Jimmy Carter a Bill Clinton. Rozpočet ministerstva školství vzrostl za G.W. Bushe o 68 %. Velmi velkorysý program financování lékařské péče Medicare a zvýšené výdaje ministerstva práce způsobily, že celkové nemandatorní výdaje po odečtení zbrojních výdajů vzrostly během Bushovy vlády o 25,3 % (v reálném vyjádření). Jimmy Carter zvýšil tyto výdaje o 7,6 %, Bill Clinton během prvního volebního období dokonce jen o 0,7 %. Také mandatorní výdaje (tj. především obsluha státního dluhu a zákonem stanovené sociální dávky) zaznamenaly během Bushovy vlády 20,8% růst. Vedle těchto výsledků vypadají Vladimír Špidla a Zdeněk Škromach jako držgrešle. O Clintonovi a Carterovi ani nemluvě.

A co demokratická strana? Není divné, kolik extrémně bohatých lidí podpořilo Johna Kerryho, kandidáta, který byl pro zvýšení daňových sazeb pro nejvyšší příjmové skupiny? Proč více než 70 % bohatých advokátů dotovalo vysokými finančními částkami Kerryho kampaň? Právníci přitom tvoří pilíř volebního financování: během letošní volební kampaně přispěli sedmapůlkrát větší částkou než ropný průmysl.

Zčásti lze tento zajímavý jev vysvětlit notorickou naivitou, zejména v případě hereckých hvězd jako Barbara Streisandová, Leonardo DiCaprio nebo Matt Damon. Hollywood je světovou metropolí naivní sentimentality a Mekkou „limuzínových levičáků“. Bohatí právníci a finančníci ovšem naivitou zpravidla netrpí. Vysvětlení je jednoduché: miliardářům vyhovuje složitý a nepřehledný daňový systém. Četné mezery, úlevy, výjimky a daňové pobídky jim umožňují platit malé daně, zatímco vyšší střední třídy (tj. s příjmy od 200 tisíc do několika miliónů dolarů ročně) nesou hlavní tíhu daňového břemene. Složitost právního a daňového systému je džungle. Predátorům různé velikosti, tj. právníkům, účetním a daňovým poradcům, se v ní výborně daří. Je známo, že demokratická strana má prověřenou výkonnost, pokud jde o zvyšování složitosti této džungle.

Z komplikovaných daňových zákonů těží i miliardářka Teresa Heinz-Kerryová. Jak uvedl deník The Wall Street Journal, ve fiskálním roce 2002 zaplatila paní Kerryová ze svého deklarovaného příjmu ve výši 5,07 mil. dolarů daň v efektivní sazbě pouhých 12,4 %. Hodnota jejího jmění se přitom odhaduje na jednu miliardu dolarů. Jak je možné, že míra výnosu z majetku této velikosti byla tak malá? Díky daňovým optimalizacím, které ovšem nejsou dostupné pro běžného pracujícího závislého na mzdě.

Kdo tedy v amerických volbách jednoznačně prohrál? Liberální idea malého státu s omezeným vlivem v ekonomice a s jednoduchým daňovým a právním systémem. Koncepce velkého, složitého státu vítězí na celé čáře.


Comments: Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?