Jenomže nezaměstnanost je v Indii problémem, a to obrovským. Navzdory nízkým mzdám. Jen asi 10 % práceschopné populace jsou regulérní zaměstnanci, kteří pracují na základě pracovní smlouvy. Pouze na ně se vztahují sociální výhody, zejména zdravotní a penzijní zabezpečení. Přesto největší část (asi 60 %) práceschopné populace jsou osoby samostatně výdělečně činné – většinou nezámožní lidé, rolníci, řemeslníci, pouliční prodavači, taxikáři jezdící s rikšami, potulní hvězdopravci a žebráci. Jen nepatrná část indických OSVČ jsou bohatí podnikatelé. Zbylých 30 % jsou příležitostní a sezónní dělníci. V Indii je obtížné odhadovat míru nezaměstnanosti, protože každý se „nějak“ živí. Míra „podzaměstnanosti“ (underemployment) je však obrovská, v řádech desítek procent.
Jsou snad Indové nenapravitelní lenoši? Samozřejmě, že nejsou. Když v listopadu 2003 státní železnice oznámily, že ve městě Guwahati přijmou 2700 zaměstnanců na manuální práce, přihlásilo se 600 tisíc uchazečů. Když dráhy prohlásily, že přednost mají uchazeči s trvalým bydlištěm v regionu zaměstnání, strhla se mezi zájemci doslova bitva. Indové netouží po práci méně než kterýkoli jiný národ. Naopak, vzhledem k rozšířené těžké chudobě mají velmi silnou motivaci pracovat.
Proč tedy indický pracovní trh nefunguje? Práce je velmi levná, nabídka pracovní síly obrovská – kde je zakopán pes? Velkým problémem je rozšířená negramotnost. Ale s nalezením práce mají problémy i mladší, vzdělanější pracovníci, včetně vysokoškoláků. Mnozí se musejí spokojit s pracemi, které zdaleka neodpovídají jejich kvalifikaci. Absolventi technických univerzit proto často berou zavděk například prací operátorů v call-centrech. Přesun pracovních míst ze Západu do Indie pomohl vytvořit jen nepatrný počet pracovních míst ve srovnání s velikostí indické práceschopné populace. Nadbytek pracovní síly nepomáhá snižovat inflaci. Její průměrná úroveň v letech 1995-2004 činila 6 % ročně.
Problém je v nízké poptávce po pracovní síle. Zaměstnavatelé nejsou ochotni tvořit pracovní místa. Důvodem je hlavně složitost pracovní legislativy. Existuje kolem čtyřiceti různých zákonů, které se tak či onak váží k pracovnímu procesu. Byly většinou zaváděny ve 20. až 40. letech a nesou pečeť tehdy módního britského fabiánského socialismu.
Tyto zákony představují živnou půdu pro pracovně právní spory. Odbory sice nemají vzhledem k roztříštěnosti velkou sílu při kolektivním vyjednávání, ale agilně se účastní právních sporů. Rovněž účinně překážejí při modernizaci. Například zaměstnanci státem vlastněných bank dlouho účinně bojkotovali zavádění počítačů, aby zamezili rušení pracovních míst. Je jasné, že šlo o krátkozraké počínání. Nepružná pracovní legislativa a odbory jsou schopny odrazovat podniky od tvorby nových pracovních míst do takové míry, že ani nízké mzdy nedokáží vyvážit tyto nevýhody. To je také jeden z hlavních důvodů, proč investoři vyhledávají jakožto výrobní základnu spíše Čínu než Indii.
Pro Českou republiku z toho plyne poučení: neexistuje žádná náhražka za dobře fungující, pružný pracovní trh. Nízké mzdy nejsou řešení. Mzdy českých pracovníků by mohly být klidně vyšší, aniž by to vedlo k jakýmkoli inflačním tlakům či k vyšší nezaměstnanosti. Český pracovní trh by ovšem musel být mnohem pružnější než nyní. Přehnaná regulace vždy vede v konečném důsledku k nezaměstnanosti – v Indii, v Evropě, kdekoli. Přehnaná ochrana pracovních míst se vždy obrací proti nejchudším. Česká vláda by na tento vztah měla pamatovat v souvislosti s návrhem nového zákoníku práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat