Čína, investice a růst ekonomiky

Nikdo nepochybuje, že Čína je významným hráčem ovlivňujícím mezinárodní ekonomické vztahy. Mnozí se dokonce přiklánějí k hypotéze, že Země Středu (Žong-guò, jak se Čína nazývá ve svém jazyce) jednou bude ekonomickou supervelmocí. K tomuto cíli ale ještě vede dlouhá cesta.

Věnujme pozornost těmto otázkám: (1) Kdy se Čína vyrovná USA a vyspělé Evropě? (2) Do jaké míry ovlivňuje obrovský obchodní přebytek zbytek světa? (3) Vyplatí se investovat do Číny kvůli jejímu dynamickému hospodářskému růstu? (4) Je tento růst skutečný anebo jde o dílo kreativní statistiky?

Obchodní přebytek a jeho umístění

V červnu 2004 držela čínská centrální banka devizové rezervy v hodnotě 470 miliard dolarů. Ještě v březnu 2001 dosahovaly tyto rezervy hodnoty „pouhých“ 176 miliard USD. Dalších 120 miliard dolarů evidovala v červnu 2004 centrální banka Hong Kongu (přičemž tato suma roste poměrně pomalu). Celkově tedy během tří let vzrostly čínské devizové rezervy v důsledku sumy přebytků zahraničního obchodu o 300 miliard USD.

Tento vývoj mnohé pozorovatele znepokojuje. Americký tisk varovně píše o nákladních lodích, které připlouvají naplněny čínským zbožím do přístavu Seattle a vracejí se zpět naložené americkým senem, aby byly alespoň nějak zatížené. Řada pozorovatelů také s jistým pohoršením tvrdí, že Spojené státy se stávají závislými na čínském kapitálu. Každým měsícem koupí čínské úřady dluhopisy americké vlády v hodnotě několik desítek miliard dolarů. ČLR se tak stává významným věřitelem federální vlády. Čím hlubší je americký obchodní deficit, tím větší jsou čínské investice. Vývoz kapitálu z Číny převyšuje příliv přímých zahraničních investic do země.

Část obav pochází z představy, že mezinárodní kapitálové toky mohou významně ovlivnit americké úrokové míry. Tento proces však USA spíše pomáhá. Vysoká poptávka po dluhopisech způsobuje jejich vysokou cenu a tudíž nízké úrokové míry. Výnosová křivka amerických dluhopisů je v historickém srovnání položena velmi nízko, což zlevňuje podnikatelské i osobní úvěry, zejména hypotéky. Hypotéční boom pomohl v letech 2002-2004 zachránit americkou ekonomiku před recesí. Americká soukromá spotřeba i nízká úroveň nezaměstnanosti (5,5 % podle posledních údajů z počátku srpna 2004) je tedy podpořena čínským zájmem o americké dluhopisy.

Co by se stalo, kdyby Čína z nějakých důvodů najednou přestala Ameriku úvěrovat? K tomu nedojde, protože kromě USA existuje na světě jen jediný trh dluhopisů, který přichází v úvahu: dluhopisy států Eurozóny. Jedině tento trh je dostatečně bezpečný a zároveň likvidní. Vzhledem k diverzifikace rizik však Čína nemá důvod Ameriku vynechat. Proto se USA nemusejí strachovat. Čínské peníze v USA jsou důkazem síly americké, nikoli čínské ekonomiky, jak poznamenává David Malpass, hlavní ekonom investiční banky Bear, Stearns & Co.

Výnosy akciových indexů a růst HDP

Čína dlouhodobě patří mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky na světě. Podle údajů serveru NationMaster.com se umístila na prvním místě v růstu HDP během období 1980‑2000, když celkový růst dosáhl hodnoty 382 % (8,2 % per annum). Za stejné období vzrostly ekonomiky USA o 56 %, Francie o 40 % a Švýcarska jen o 18 %. V prvním pololetí 2004 byl růst čínské ekonomiky natolik rychlý, že vláda musela kvůli obavám z přehřátí přikročit k nestandardním opatřením – uvalila úvěrové moratorium na některé banky.

Povrchně uvažující ekonom by usoudil, že zhodnocení čínských akcií bude výrazně převyšovat růst amerických akcií, o akciích společností ze stagnující Evropy ani nemluvě. Vždyť přece zisky akciových společností jsou součástí HDP a měly by tedy úměrně růst.

Skutečnost je poněkud šokující. Akciový index MSCI China, který byl v prosinci 1992 nastaven na hodnotu 100 bodů, měl koncem července 2004 hodnotu jen 22,37 bodu. Znamená to průměrnou roční ztrátu ve výši –12,1 % v dolarovém vyjádření. Naproti tomu index MSCI USA za stejné období posiloval tempem 10,4 % per annum, index MSCI Europe 10,3 % p.a. a MSCI Switzerland dokonce 12,5 % p.a., vše v dolarovém vyjádření. Švýcarská ekonomika přitom během let 1980-2000 rostla pouze o 0,8 % p.a.

Co bylo příčinou tohoto dlouhodobého propadu čínských akcií? A jak je možné, že stagnující švýcarská ekonomika se může chlubit tak skvělými výnosy svého akciového indexu?

Odpověď spočívá v pochopení principu fungování čínské ekonomiky. Jediným motorem jejího růstu je obrovská zásoba levné pracovní síly a levných materiálů a polotovarů ze státních podniků. Ty jsou udržovány při životě z velké části ze sociálních důvodů. Jsou dotovány ve formě měkkých úvěrů poskytovaných velkými státními bankami. Ztráty těchto bank jsou sanovány ze zmíněných obrovských devizových rezerv čínské centrální banky. Od roku 1998 až doposud čínská vláda „napumpovala“ do bank kolem 200 miliard dolarů. Zatím poslední velká injekce v hodnotě 45 miliard USD přišla začátkem ledna 2004. Přesto se objem špatných úvěrů stále odhaduje na 300-400 miliard dolarů.

Vzhledem k tomuto „úvěrovému dumpingu“ řada čínských výrobců prodává zboží pod cenou, která by odpovídala podmínkám rovnovážné ekonomiky. Nízkým cenám nahrává i nízký stupeň koncentrace trhu. Jde o dědictví maoistické ekonomiky, jejímž cílem bylo dosáhnout soběstačnosti i na úrovni jednotlivých měst a komun. Jak uvádí Gordon Chang v knize „The Coming Collapse of China“, Čína má 8000 výrobců cementu, zatímco zbytek světa jen 1500. Podobná situace existuje i v jiných odvětvích. Vzhledem k výrazném posílení dopravní infrastruktury během 90. let vznikla na čínském vnitřním trhu nesmírně ostrá konkurence. Ziskové marže, pokud o nich lze vůbec hovořit, jsou pranepatrné.

Proto nelze od čínských akciových indexů očekávat skvělé výnosy. Tím spíše, že se převážně skládají z akcií velkých polostátních podniků, které jsou často ztrátové a mnohdy na pokraji krachu. Na burzách v Šanghaji a v Šen-ženu se obchoduje málo dynamicky rostoucích společností. Domácí podnikatelská sféra je slabá, převážně se omezuje na soukromé obchody, řemeslnické dílny, restaurace. Kapitálový trh neplní svoji funkci – burzy jsou státem používány jako „trychtýř“ pro dotování polostátních podniků. Neslouží soukromým podnikům jako nástroj pro získávání kapitálu. Úvěráři ve státních bankách jsou trestáni, pokud půjčí soukromému podniku, který následně nesplácí; nečelí však žádným sankcím, pokud poskytnou špatný úvěr státnímu podniku.

Velký růst zaznamenávají výrobní pobočky zahraničních společností. Jejich zisky ovšem plynou do mateřských společností v USA a v Evropě. Proto ceny akcií amerických a evropských firem rostou mnohem rychleji než HDP západních států. Po celé Asii se například setkáváme s billboardy propagujícími výrobky firmy Nestlé. Tato firma ve svém „rodném“ Švýcarsku realizuje jen asi 1 % tržeb, avšak vykazuje zde své globální zisky. Její akcie jsou obchodovány převážně na západních burzách.

V současné ekonomice je rutinní a manuální práce velmi levnou komoditou. V nákladech na spotřební zboží vyráběné v Číně západními společnostmi představují náklady na pracovní sílu nepatrnou položku. Cení se know-how a intelektuální vlastnictví, což je důvodem, proč Západ klade tak velký důraz na jeho ochranu. Někomu to možná přijde nespravedlivé, ale je nutno si uvědomit, co Čínu přivedlo do této situace: utopická snaha maoistů o vybudování autarkní ekonomiky postavené na marxistických základech.

O věrohodnosti čínského HDP

Až doposud jsme předpokládali, že oficiální údaje o růstu čínského HDP jsou věrohodné. To nemusí být pravda. Existuje řada indicií systematického nadhodnocování statistik. Profesor Lester Thurow z MIT uvádí v časopise The Banker (srpen 2004), že údaje o růstu jsou vnitřně nekonzistentní. Úřady připouštějí, že venkov, kde žije 70 % populace, zaznamenal prakticky nulový růst za posledních 15 let. Jak rychle by musela růst města, aby výsledný růst činil oněch bezmála 10 % oficiálně vykazovaných? Odpověď: 32 %. Toto je samozřejmě absurdně vysoké číslo.

Nekonzistence je i ve srovnání s fyzickými statistikami. Běžná ekonomika potřebuje 2% nárůst ve spotřebě elektrické energie. Z čínských statistik by ovšem vyplývalo, že stačí 0,8 % růst spotřeby na 1% růst HDP. Čínská ekonomika nedrží světový rekord v energetické šetrnosti. Je tedy zřejmé, že růst HDP je nadsazený.

Thomas Rawski z University of Pittsburgh uvádí řadu dalších podobných statistik, například počet cestujících na domácích linkách. Dochází k závěru, že čínská ekonomika pravděpodobně zaznamenala recesi v letech 1998-99. Během let 1997-2000 spotřeba energie dokonce poklesla o 12,8 %. Zřejmě tedy není pravda, že se Číny nedotkla pověstná asijská krize.

Závěr – odpovědi na otázky

(1) Bude trvat desítky let, než Čína dosáhne úrovně vyspělých světových ekonomik. Nesmírně zaostalý je čínský finanční sektor, bez něhož tržní ekonomika nemůže být plně funkční.

(2) Přebytek čínské obchodní bilance pomáhá udržovat vysoké ceny dluhopisů v západním světě, čímž stimuluje hospodářský růst, zejména v USA.

(3) Hospodářský růst Číny nemá žádnou souvislost s vývojem tamních akciových indexů.

(4) Existují závažné materiální nesrovnalosti v čínských statistických výkazech, které signalizují, že oficiálně vykázaný hospodářský růst je pravděpodobně významně nadhodnocen.

Literatura a zdroje

Chang, Gordon G.: The Coming Collapse of China. Arrow Books, London, 2002

Malpass, David: Their Money, Our Strength. The Wall Street Journal, August 5, 2004, p. A10

Thurow, Lester: China’s Statistics Don’t Add Up. The Banker, August 2004, pp. 16-17

Rawski, Thomas: Measuring China’s Recent GDP Growth: Where Do We Stand? Working paper, University of Pittsburgh, August 2002

rmm.TheMarketServer.com

http://www.economist.com/

http://www.mscidata.com/

http://www.nationmaster.com/