Komunisté a francouzská nemoc

V květnu 1981 Francouzi tančili v ulicích a v mnoha továrnách bouchalo šampaňské. Pracující temperamentně oslavovali volební vítězství Françoise Mitteranda. Nový socialistický prezident završil drtivou převahu levice, která již ovládala parlament a většinu radnic. Socialisté měli dost hlasů, aby vytvořili většinovou vládu, ale Mitterand přizval ještě čtyři komunistické ministry.
Vskutku poctivý mandát pro ekonomickou reformu.

A ta byla důkladná. Mitterand přišel s programem rozsáhlého znárodňování, aby podpořil investice, hospodářský růst a zaměstnanost. Jeho strategií bylo naplnit lidem kapsy, aby zvýšená poptávka povzbudila výkonnost ekonomiky. Kromě toho snížil penzijní věk na 60 let, zvýšil minimální mzdu o 10 %, zavedl program prací ve veřejném sektoru a poskytl více práv imigrantům.

Znárodňování se týkalo sedmi největších průmyslových konglomerátů a dalších pěti průmyslových společností. Mezi nimi známé firmy jako Péchiney, Rhône-Poulenc, Saint-Gobain, Dassault, Honeywell nebo Roussel-Uclaf. Ve znárodněných podnicích pracovalo celkem 800 tisíc lidí. Dále bylo znárodněno třicet šest největších bank a dvě finanční společnosti, aby stát měl zdroje pro financování nově nabytých podniků. Mezi nimi byla i banka Rothschild & Cie, která fungovala nepřetržitě od roku 1817. Po zestátnění zkrachovala; Rothschildové však záhy založili novou banku, která úspěšně funguje dodnes.

Francie platila za vyvlastněný majetek náhrady v tržních cenách. Největší zisk z extrémně levicového programu socialisticko-komunistické vlády měli paradoxně spekulanti, jak později vzpomínal burzovní magnát André Kostolányi. Za akcie vyvlastňovaných podniků stát dával dluhopisy s vysokým kupónem a patnáctiletou dobou splatnosti. Investoři se radovali dvakrát. Nejprve z vysokých výkupních cen akcií. Později, když během několika následujících let úrokové míry poklesly, pročež prudce vzrostly tržní ceny státních dluhopisů. Šťastný kapitalista, který obdržel v roce 1981 francouzský státní dluhopis, se mohl během následujících patnácti let těšit z více než 20% průměrných ročních výnosů. Socialismus bývá velkorysý. Ale jenom někdy a jenom k někomu.

Dělníci měli méně důvodů k oslavám. Rok se s rokem sešel a již v červnu 1982 musel Mitterand přistoupit na první balíček úsporných opatření. Dosáhl výsledku, jaký se nepodařil žádnému z jeho předchůdců během Páté republiky: reálné mzdy zaměstnanců poklesly. Hodnota francouzského franku klesala, životní úroveň rovněž. Kombinace imigrační a sociální politiky vedla k vytvoření ghett, kam se mnohdy neodváží ani policisté: neslavně proslulé „zones de non-droit“ neboli oblasti bez práva.

Z neúspěchu Mitterandova populismu profitoval jiný populista: Jean-Marie Le Pen. Ještě v roce 1981 nebyl schopen získat ani dostatek podpisů k prezidentské kandidatuře. V roce 1986 již získal 35 poslaneckých mandátů. Tehdy již francouzská nezaměstnanost přesáhla hranici deseti procent – hranici, kolem které se pohybuje doposud.

Je pozoruhodné srovnat ekonomickou historii USA a Francie. Když se François Mitterand a Ronald Reagan v roce 1981 ujímali moci, nezaměstnanost v obou zemích byla téměř shodná: 7,4 % ve Francii a 7,6 % v USA. Od Mitterandovy éry však francouzská míra nezaměstnanosti často přesahovala dvojnásobek úrovně USA. Zvláště postiženi jsou mladí a staří – skupiny, které jsou na pracovním trhu v přirozené nevýhodě. Míra zaměstnanosti Francouzů ve věku 55-59 let poklesla z 80 % v roce 1970 na 65 % v roce 2000. Nezaměstnaných ve věku do 25 let je trvale kolem 20 %.

Účast komunistů ve francouzské vládě nevedla k jejich kultivaci. Právě naopak: extrémně levicové ekonomické ideje nakazily zbytek politické scény. Přímé znárodňování se již neprovozuje pro svoji krajní finanční náročnost. Většina ostatních extrémních přístupů (velmi vysoké zdanění práce, krajně složitá pracovní legislativa, daňová zátěž nejvyšší v celé historii Evropy) však přežívá. Z extrému se stala norma.

Francie bývala kdysi motorem evropské ekonomiky. Ještě v 70. letech úspěšně doháněla hospodářskou výkonnost Spojených států. Nyní jsou jakékoli úvahy o dostižení úrovně USA holou utopií. Platí to i pro řadu jiných ekonomik EU, které jsou rovněž postiženy francouzskou komunistickou nemocí.

(psáno pro Hospodářské noviny)