Francouzská válka s kapitalismem

Francouzský ministr spravedlnosti Dominique Perben se chlubí: "Konečně jsme dospěli k Evropě a la Franćaise, na což jsme tak dlouho čekali. Tato ústavní smlouva je prodloužená Francie. Je to Evropa napsaná francouzsky."

Šéf ministerstva vnitra Dominique Villepin mu přizvukuje: "Tato smlouva nese francouzský punc. Obsahuje prvky, které nám v budoucích letech umožní bránit naši vizi společnosti, naši vizi Evropy." Aby nebylo pochyb o jakou vizi jde: "Hlasovat pro ústavu znamená přiklonit se k francouzskému modelu a odmítnout anglosaský či polský model," říká vládní mluvčí Jean-Franćois Copé.A pak ať někdo tvrdí, že nacionalismus patří k historické veteši, která ve 21. století nemá co dělat.

Že by odmítnutí ústavní smlouvy znamenalo izolaci země? "Starou bačkoru záleží na tom, jestli budeme izolovaní od Tony Blaira," odpovídá profesor politických věd Jacques Genereux. Jeho stoupenci jsou proti ústavě, protože se jim zdá být málo socialistická."Francouzské NE bude proevropské NE pronesené lidmi, kteří chtějí více politických sil pro Evropu," tvrdí Genereux. Proti francouzské vizi sociální Evropy stojí "neoliberální" či "anglosaský" model, občas také nazývaný "zákon džungle".

A pak ať někdo tvrdí, že socialismus patří k historické veteši, která ve 21. století nemá co dělat.

Marc Dolez, regionální lídr severofrancouzských socialistů, prohlašuje, že britští politikové "podlehli tržní ekonomice. Věří, že konkurence přináší růst. Pro mě je konkurence ve své podstatě problém sociální spravedlnosti."

Francouzská komunistická strana je sice sama o sobě málo významná, ale její agendu očividně převzaly strany hlavního proudu. Téměř čtvrtstoletí po vstupu čtyř komunistických ministrů do Mitterandovy vlády je nálada značné části veřejnosti extrémně levicová. Stačí na veřejném shromáždění jen recitovat článek I-3, podle něhož má na evropském vnitřním trhu fungovat svobodná a nerušená konkurence - a veřejnost spontánně reaguje pískáním a bučením."Válka proti kapitalismu probíhá prostřednictvím potvrzování sociálních práv a nároků. Proto se v prvním článku ústavy uvádí, jaké jsou cíle Evropské unie: plná zaměstnanost, sociální pokrok, boj proti sociálnímu vyloučení, sociální ochrana, a tak dále," uvádí socialistická poslankyně Ségolene Royal. "Toto vše je namířeno proti divokému liberalismu."

Co vede valnou část Francouzů k přesvědčení, že jejich problémy vyřeší ještě silnější stát, případně evropský superstát? Navzdory legendám o "neoliberalismu" má dnes stát mnohem větší moc než kdykoli v historii.

V roce 1960 činily francouzské státní výdaje 34,6 procent hrubého domácího produktu, o dvacet let později to bylo již 46,1 procent - zhruba tehdy začala éra vysoké nezaměstnanosti.Ve snaze řešit sociální problémy zvyšovala vláda státní výdaje postupně až na 54,4 procent HDP (podle údajů společnosti Williams de Broe). Vysoké státní výdaje ovšem dusí ekonomický růst. Vysokou nezaměstnanost neřeší, nýbrž zhoršují.

Často se mylně uvádí, že francouzská nezaměstnanost má strukturální charakter. Není to pravda. Strukturální nezaměstnanost se objevuje v dobách, kdy některé významné odvětví upadá a propuštění pracovníci si ještě nenašli jinou práci. Francouzská nezaměstnanost je fundamentální: práci nemohou najít ani propuštění dělníci ani čerství absolventi, protože jim překáží deformovaný trh a vysoká daňová zátěž práce.

K tomu přistupují zrychlené odpisy a jiné výhody pro podniky. Vláda věří, že podpora podniků přispívá k hospodářskému růstu a tím i k zaměstnanosti. Ve skutečnosti tyto deformace jen deformují ekonomickou rovnováhu a podporují nepřirozeně vysokou míru nahrazování práce kapitálem.

Výsledek: Lidé vidí, že francouzské podniky dosahují slušných zisků a že jejich akcie rostou: za poslední dva roky celkem o čtyřicet procent (vyjádřeno v eurech). Zároveň vidí vysokou nezaměstnanost ve svém okolí a sami cítí existenční nejistotu. Drtivá většina lidí postrádá ekonomické vzdělání. Představují proto snadný cíl pro národovecký a socialistický populismus. Předkládá se jim k věření, že více socialismu a vůdčí role Francie přinesou blahobyt.Až na výjimky (jako bývalý liberální ministr financí Alain Madelin) jsou francouzské politické elity zřejmě příliš inteligentní, než aby je napadlo to nejjednodušší řešení: snížit daně.