17.8.05

 

Vysoké daně dusí prosperitu v každé zemi

Časopis Forbes vydal svůj každoroční Index daňové mizérie (Tax Misery Index). Česká republika se umístila na 17. místě z padesáti, Slovensko na 32. místě. První (tj. nejhorší) místo zaujala, jako již tradičně, Francie. Nejmenší daňovou mizérií trpí Kypr, Hongkong a Spojené arabské emiráty.

Čínský paradox

Žebříček časopisu Forbes by měl být chápán ve správném kontextu. Jinak hrozí nebezpečí špatného pochopení a zneužití. Na druhém místě, těsně za Francií, se totiž umístila Čína. Zastánci vysokých daní by tedy mohli jásat: „vidíte, my jsme to říkali, vysoké daně jsou nezbytné pro hospodářský růst“.

Skutečnost je ovšem jiná. Vysoké daně brzdí hospodářský růst, v Číně stejně jako kdekoli jinde na světě. Daňová zátěž se ovšem v Číně liší podle provincií. Zcela jiné podmínky pak mají zvláštní ekonomické zóny, které mají největší podíl na čínském hospodářském růstu. Mimořádné daňové výhody též získávají zahraniční firmy. Index daňové mizérie ovšem odráží postavení standardní, nezvýhodněné čínské firmy lokalizované v Pekingu. A jak ví každý znalec čínských poměrů, pekingská ekonomika roste díky vládním investicím v rámci příprav na olympiádu než vlastní silou.

Ve skutečnosti patří Čína k zemím s nízkou daňovou zátěží. Na přelomu 70. a 80. let – v době počátku ekonomických reforem – vláda vybírala na daních přibližně 37 % hrubého domácího produktu. Tedy podobná výše daňové zátěže, jakou nyní vykazuje Česká republika. Důležitou součástí reforem bylo snižování daňové zátěže. Minima dosáhla v roce 1995, kdy vláda vybrala jen desetinu HDP. Od té doby čínská objem vybraných daní postupně roste. V roce 2004 dosáhla výše 18,75 % HDP. Pro zajímavost, podobných hodnot dosahovala daňová zátěž v evropských zemích v průběhu let 1870-1913. Tedy období, které dnes charakterizujeme jako zlatou éru kapitalismu volné soutěže. Levicoví politikové, kteří nám dávají Čínu za vzor, by si v tomto směru měli doplnit vzdělání.

Sociální Evropa

Forbesův index je konstruován jako součet nejvyšších daňových sazeb v dané kategorii. Nezahrnuje žádné daňové odpočty a zvýhodnění. Proto může sloužit jako indikátor míry daňové progrese. Žebříčku mizérie proto dominují tradiční sociální státy: Francie, Belgie, Švédsko, Itálie, Rakousko, Polsko, Španělsko. Na devátém místě figuruje Argentina, což by mělo být pro výše uvedené státy varováním: takto končí stát blahobytu, když přečerpá své zdroje.

Všechny uvedené západoevropské státy (včetně některých dalších) trpí chronicky pomalým hospodářským růstem. Forbesův žebříček přesvědčivě prokazuje, že daně dusí prosperitu. Ukazuje se to zvláště zřetelně na příkladu Polska. Ve srovnání s indexem daňové mizérie pro rok 2004 si Polsko pohoršilo nejvíce ze všech sledovaných států. Není patrně náhoda, že ve srovnání s ostatními ekonomikami střední a východní Evropy zaznamenalo Polsko nejnižší hospodářský růst za první čtvrtletí 2005: konkrétně 2,1 %. Pro srovnání, reformní Slovensko rostlo o 5,1 %. Rozdíl jasně vidíte.

Lafferova křivka vládne

Steve Forbes, vydavatel časopisu nesoucího jeho příjmení, je vášnivý propagátor rovné daně. Svůj žebříček konstruoval záměrně tak, aby vynikly výhody plošných daňových systémů oproti progresivním. Pravda, žebříček nebyl schopen zcela zachytit složitost čínských finančních reálií, ale celkový obraz, který podává, je jasný. Ekonomiky s rovnými daňovými režimy – nebo alespoň s daňovými systémy s malou progresí – vykazují vyšší dynamiku: Slovensko, Jižní Korea, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malajsie, Rusko, Singapur a další.

Mezi zeměmi s nízkým indexem daňové mizérie se pochopitelně vyskytují i chudé země jako Gruzie nebo Indie. Tyto státy vyzkoušely nízké daně teprve poté, co opačný přístup selhal. Zvláště Indie od své nezávislosti prokázala, že „jiný svět je možný“, řečeno slovy známého antiglobalizačního sloganu. Tento „jiný svět“ byl ovšem plný chudoby a sužovaný hospodářskou stagnací. Po získání nezávislosti totiž Indie zavedla příkře progresivní daňovou strukturu podle rady britského ekonoma Nicholase Kaldora. V 70. letech dosahovala mezní sazba indické daně z příjmu hodnoty 97,5 %.

Pak začala vláda Indíry Gándhíové daně postupně snižovat. Pokles zátěže měl za následek znovuoživení indické ekonomiky a rychlý nárůst příjmů státního rozpočtu. Kdyby nebylo pomýleného experimentu s vysokou daňovou progresí, mohla být dnes Indie ekonomicky úplně jinde.

psáno pro Lidové noviny


Comments: Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?