17.8.05

 

Ekonomické myšlení chovatelů much

Norský ekonometr Ragnar Frisch, nositel Pamětní ceny Alfréda Nobela za ekonomické vědy v roce 1969, jednou trefně vystihl problém příčinných souvislostí ekonomických a sociálních veličin. „Když zkoumáme počty turistů navštěvujících západní pobřeží Norska, zjistíme, že jsou velmi úzce korelovány s počtem much. Ale nikoho samozřejmě nenapadne uměle chovat mouchy za účelem podpory turistického ruchu“.

U much a turistů je každému jasné, že obě veličiny závisí na jedné proměnné – teplotě vzduchu – ale mezi nimi samotnými není žádný vztah. V řadě jiných případů nejsou příčinné vztahy bohužel očividně patrné. Lze se tak snadno dopustit závažných chyb v úsudku. Ukázkou může být odborářský aktivista Miloš Pick. Pokusil se „dokázat“, že vysoké daně podporují prosperitu.

Pan Pick správně uvádí známou skutečnost, že rozvinuté státy vybírají více daní v poměru k velikosti ekonomiky než státy méně rozvinuté. Tato statistická korelace skutečně platí. Je robustní a vysoce signifikantní. A svojí podstatou není daleko od Frischova příkladu. Společným faktorem zde není počasí, nýbrž kvalita institucí. Všechny země s vysokou daňovou zátěží disponují výkonným státním aparátem. Moderní daňové systémy jsou administrativně náročné: výběr daně z přidané hodnoty nebo zálohově placených daní z příjmů nelze efektivně zvládnout v podmínkách většiny zemí třetího světa. Význam má i korupce: v chudých zemích odsává velkou část daňových výnosů.

Není pravda, že by vlády chudých států chtěly být úmyslně liberální. Velmi, velmi rády by maximalizovaly své příjmy. Demokratická republika Kongo nebo Kamerun až donedávna udržovaly mezní sazbu daně z příjmů fyzických osob v hodnotě 60 % (v roce 2004 ji snížily na 50 %, respektive 38,5 %). Přesto – anebo právě proto – tyto státy nevybírají na daních více než 20 % HDP. Vysoké daňové sazby neznamenají vysoký objem vybraných daní.

Chudé státy neumějí daně účinně vybírat. Kamerun vykazuje hrubý domácí produkt na hlavu v hodnotě 700 dolarů, demokratické Kongo dokonce jen 90 dolarů. Naproti tomu země s dobrým fungováním institucí poskytují jak vhodné podmínky pro hospodářský růst, tak zázemí pro efektivní daňový výběr. Dánsko je bohatší než Afrika kromě jiných důvodů také proto, že registrace podniku v Dánsku trvá čtyři dny a je zdarma, zatímco v subsaharské Africe desítky dní, přičemž náklady převyšují dvojnásobek průměrného ročního příjmu na hlavu. A tak bychom mohli pokračovat.

Řetězec příčinné souvislosti je jasný. Nejprve musí nějaká politická síla zavést v zemi pořádek a kvalitní instituce. Z čistě ekonomického hlediska (nikoli ovšem z hlediska lidských práv) je vedlejší, která síla to udělá. V Anglii nastaly vhodné podmínky pro ekonomický růst po „skvělé revoluci“ (Glorious Revolution) roku 1688. V poválečném Německu patří tato zásluha stoupencům ordoliberalismu: Ludwigu Erhardovi, Walteru Euckenovi a Wilhelmu Röpkemu. V Singapuru nastolil skvělé podnikatelské prostředí Lee Kwan Yew a jeho pravo-levicová Strana lidové akce. V Chile se úkolu ujal pravicový generál Pinochet, zatímco v soudobé Číně a ve Vietnamu budují kapitalistické instituce tamní komunistické strany. Mimochodem, kdo by se chtěl seznámit s kapitalismem 19. století v praxi, nechť osobně navštíví některou ze dvou posledně jmenovaných zemí – mimo rámec vládních delegací, ovšem. Jedna zajímavost: ve Vietnamu neexistuje podpora v nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti je v této zemi velmi nízká. Příčinná souvislost je zřejmá.

Jakmile jsou kapitalistické instituce vybudovány, stačí počkat několik desetiletí, až země zbohatne. Zkušenosti ukazují, že země se může z totální mizérie dostat ke slušné životní úrovni již za čtvrtstoletí: Německo a severní Itálie po válce, dále Tchaj-wan, Singapur, Chile, zvláštní ekonomická zóna Šanghaj, atd. Teprve pak je možné vybírat velké objemy daní.

Opačný postup vede zákonitě k neúspěchu. Začít s vysokými daněmi a doufat v hospodářský růst je logika chovatelů much, kteří doufají, že tímto způsobem přilákají turisty. Zastánci vysokých daní nemohou popřít, že ani jedna vysoce zdaněná ekonomika se nemůže pochlubit rychlým hospodářským růstem. Další neprůstřelný fakt je, že všechny dnešní bohaté státy s vysokými daněmi kdysi začínaly jako dynamicky rostoucí ekonomiky s nízkými daněmi. Neexistuje jediná výjimka.

psáno pro Hospodářské noviny


Comments: Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?