Reality show: agónie sociálního státu

Veřejnost sleduje násilné nepokoje ve Francii. Domnívá se, že vidí důsledky neuvážené přistěhovalecké politiky. Ve skutečnosti pozoruje agónii evropského sociálního státu.

Většina komentátorů se soustřeďuje na kontrast kultur imigrantů a hostitelské země. Opomínají podstatnou skutečnost. Imigranti ze severní i rovníkové Afriky nepřišli do Francie s cílem vést intifádu proti evropské civilizaci. Hlavním motivem byla prostá lidská snaha uniknout bídě a zajistit lepší budoucnost pro své děti. Tento důvod vedl během dvacátého století do Francie celou řadu emigrantských vln, ať už šlo o polské horníky nebo ruskou aristokracii. Přicházeli Jihoevropané, Arméni, Asijci, lidé z karibské oblasti a další. Maďarské příjmení současného francouzského ministra vnitra Sarkozyho vypovídá o mnohém.

S předchozími přistěhovalci se stát nemazlil. Museli pracovat, aby se uživili. Sehnat práci ve Francii před čtyřiceti či padesáti lety bylo nesrovnatelně snazší než nyní. Historicky poslední vlnou imigrantů byli a Afričané z arabské i rovníkové oblasti. Na rozdíl od svých předchůdců přicházeli do vyspělého sociálního státu. A v tom spočívá jejich tragédie.

Francie je formálně republikou, ale ve skutečnosti státu vládne novodobá aristokracie: politické špičky (převážně absolventi exkluzivních škol), manažeři (bývalí spolužáci politiků) a vysocí úředníci. Odborářští bossové plní roli kléru hlásajícího novodobé náboženství: sociální stát. Vysoká aristokracie je doplňována rozsáhlými kádry střední a nižší šlechty: zaměstnanci státních institucí a státních podniků. Francouzský ekonom Nicolas Lecaussin upozorňuje na sladký život pracovníků Electricité de France. Jakožto zaměstnanci státního podniku mají garanci doživotního pracovního poměru. Od 55 let mají nárok na penzi, která je výrazně vyšší než důchody v soukromém sektoru. Pracovní týden má 32 hodin. Dále uveďme dlouhé dovolené, slevy na odborářské rekreace, dotované stravování, 10% slevy na elektřinu a plyn, atd. Průměrný zaměstnanec EdF si vydělá měsíčně přes 5300 euro, zatímco celostátní průměr je zhruba 3000 euro.

Takřka feudální privilegia pro jednoho nutně znamenají útlak jiného. Důsledkem výsadního postavení zaměstnanců je beznadějná situace nezaměstnaných. Podniky, státní i soukromé, velmi pečlivě zvažují přijímání nových pracovníků. Při 23% míře nezaměstnanosti mládeže si mohou vybírat. Původ, náboženství, bydliště nebo fyzický vzhled se mohou stát důvodem pro odmítnutí.

Vláda se snaží konejšit nespokojenost sociálními dávkami. Ty ovšem přicházejí daňové poplatníky draho a své příjemce vedou k pasivitě. Co lze čekat od rodiny žijící trvale na podpoře? Další generaci, která bude rovněž žít na podpoře a jejíž pracovní návyky budou problematické. Francouzská vláda již od 70. let systematicky podporuje porodnost. Obyvatelé chudých předměstí proto mají dost peněz na živobytí. I na satelitní přijímače, z nichž mnohé jsou naladěny na programy jako například Al-Manar, což je televizní stanice teroristické organizace Hizballáh. Mladí muslimové nekřičí „chceme práci a integraci do společnosti“, nýbrž „smrt Americe“ a „pryč se Židy“. Ministr Sarkozy označuje násilníky slovem „lůza“ (la racaille). Ano, ale tuto lůzu vytvořil sociální stát.

Kombinace sociálních dávek, nefungujícího pracovního trhu a bojovné islámské propagandy vede k násilí. Nic překvapivého. Vláda není schopna situaci řešit, protože v rámci oficiální ideologie sociálního státu není řešení možné. Nicolas Sarkozy proklamuje „nulovou toleranci“. Inspiroval se úspěšným bojem proti kriminalitě bývalého newyorského starosty Giulianiho, mimochodem rovněž syn imigranta. Jenže Sarkozy působí spíše jako inspektor Javert z Hugových Bídníků. Proč Giuliani uspěl a Sarkozy nikoli? Protože v New Yorku lze sehnat práci. Francie nabízí jen život na podpoře.

Islám je jen jedna stránka problému. Ve Spojených státech patří muslimové k nadprůměrně ekonomicky úspěšným menšinám. Nezaměstnanost mládeže v USA je poloviční ve srovnání s Francií. Evropský „sociální“ model definitivně selhal. „Chceme politickou a sociální Evropu zakořeněnou v solidaritě,“ prohlásil nedávno prezident Jacques Chirac. Propásl tím mimořádně skvělou příležitost k mlčení.

Je neštěstí pro Evropu, že autoři neúspěšného sociálního modelu jsou zároveň hlavními architekty evropské integrace. Evropská unie by si měla z francouzského debaklu vzít poučení a nepokračovat v dosavadním směru vývoje.

psáno pro Hospodářské noviny