Pád západní civilizace prorokoval krátce po první světové válce německý filosof Oswald Spengler. „Jazzová hudba a negerské tance jsou pohřebním maršem Západu,“ napsal v knize příznačně pojmenované Der Untergang des Abendlandes. „Od jihu pronikají Katalánci a Italové jako nádeníci,“ psal Spengler s očividným znechucením o Francii. „Poláci a negři jsou k nalezení na každém kroku, dokonce i ve střední třídě. Existují černí faráři, důstojníci a soudci. Jsou to tito plodní přistěhovalci, čítající kolem desetiny populace, kteří udržují počet »Francouzů« na stabilní hladině. Ale skutečný Francouz již brzy nebude pánem ve Francii.“
Spengler měl pravdu v tom smyslu, že západní civilizace skutečně málem zanikla. Fatálně se ovšem mýlil v příčinách. Západ neohrozili ani Poláci, ani Katalánci, natožpak jazz či „negerské tance“. Evropa se málem zničila sama: tvůrčím rozvinutím myšlenek obsažených v dalším Spenglerově díle Prušáctví a socialismus z roku 1920. Také v současnosti hrozí Evropě nacionální socialismus. Jde o velmi proměnlivou doktrínu, která se může tvářit i demokraticky. Ne každý nácek má vyholenou hlavu a hajluje. A mnohý by zuřivě protestoval, pokud by byl takto označen.
Jak se nacionální socialismus projevuje v praxi? Vlády mnoha zemí EU propadají ekonomickému klamu zvanému „iluze konstantní sumy práce“ (lump of labour fallacy). Jde o mylnou socialistickou představu, že v každé ekonomice existuje omezený objem práce, o kterou se práceschopná populace musí podělit. Návaznost na nacionalismus je zřejmá: imigranti jsou na národním pracovním trhu nežádoucí, protože berou práci našincům. Ejhle, nacionální socialismus jako vyšitý. Ani není třeba zvedat pravici.
Počet pracovních míst v ekonomice samozřejmě není fixní, nýbrž je dán úrovní agregátní poptávky, která závisí na disponibilních příjmech obyvatelstva. Široké vrstvy populace trávící celá léta a desetiletí na podpoře ovšem k agregátní poptávce příliš nepřispějí. Nepřispívají proto ani k zaměstnanosti. „Ochrana“ pracovního trhu je kontraproduktivní. Totéž platí pro předčasné důchody. Podle mylného názoru starší pracovníci zabírají místo mladším. Není to pravda. Ekonomicky aktivní občané bez rozdílu věku a původu přispívají hospodářskému růstu. Útlak na základě původu či věku není špatný pouze morálně, nýbrž i ekonomicky.
Moderní „sociální“ stát je z velké části založen na iluzi konstantní sumy práce. Proto raději drží imigranty na podpoře. Tím účinně brání jejich integraci. Výsledkem jsou čtvrti plné chudých cizinců bez perspektivy. Vadné ekonomické myšlení posílá pracovníky v produktivním věku do předčasné penze, čímž snižuje růstový potenciál ekonomiky a zvyšuje nezaměstnanost. „Sociální“ politika je ve skutečnosti asociální.
Nebylo tomu tak vždy. Vezměme si Německo, kam po roce 1968 směřovaly tisíce československých uprchlíků. Jen málo z nich mělo problémy s nalezením práce. „Po příchodu 9. prosince 1968 do Schwabachu jsem pracoval již za týden jako veterinář prohlídky masa na norimberských jatkách,“ vzpomíná Václav Chyský v časopise Střední Evropa. „Podobně se vedlo i ostatním krajanům z okruhu mých známých. (…) Posrpnoví emigranti nenaráželi ve Spolkové republice Německo na nacionalisticky motivovanou nepřátelskou animozitu.“ Pracovní trh v Německu byl tehdy svobodnější než dnes. Proto i potenciál hospodářského růstu byl výrazně nad současnou úrovní. Dvouprocentní růst byl považován za slabý, pětiprocentní nezaměstnanost za vysokou.
Nyní vysoká nezaměstnanost a problémy sociálního státu vytvářejí v západní Evropě xenofobní nálady. To je nepříjemné už jen z toho důvodu, že se značná část Západoevropanů dívá na cizince s podobnou nevraživostí jako kdysi Spengler. Týká se to Poláků i obyvatel ostatních nových členských zemí EU. Postoj většiny zemí původní evropské patnáctky lze shrnout slovy „navštěvujte nás, kupujte si naše zboží, investujte na našich kapitálových trzích, dodržujte naše zákony a technické normy, ale proboha nechtějte u nás pracovat.“
Existuje však přece slabá naděje obratu k lepšímu. Francouzská vláda slíbila, že vyhlásí nejméně patnáct speciálních ekonomických zón v oblastech postižených nepokoji. Podnikání v těchto zónách bude daňově i administrativně zvýhodněno. Třeba evropským vládám jednou dojde, že nejlepší řešení by bylo udělat takovouto speciální ekonomickou zónu z celého kontinentu.
psáno pro Hospodářské noviny
Žádné komentáře:
Okomentovat