4.11.05

Dotace z EU prosperitu nepřinesou

Dotace z Evropské unie byly pro mnoho Čechů hlavním motivem při hlasování o přistoupení k EU v roce 2004. Velmi častý je plochý účetnický pohled – otázka, zda z Bruselu více dostáváme než kolik do Unie přispíváme. Mlčky se přitom přijímá předpoklad, že čím více dostáváme, tím lépe. Vláda ani premiér Paroubek se na problematiku dotací dívají stejnou optikou. Věc je ovšem složitější.

Podle odhadů Česká republika od vstupu do EU zaplatila na členských poplatcích zhruba 29 miliard korun, zatímco zpět dostala 36 miliard. Vypadá to jako výhodný obchod: dostali jsme sedm miliard čistých dotací. Zkusme učinit myšlenkový experiment, jak by se české ekonomice dařilo, kdy dostala o desítkový řád více: 70 miliard korun a k tomu volnou ruku v nakládání s těmito penězi.

V první řadě by dosavadní problém schodku státního rozpočtu ztratil jakýkoli význam. Rok 2005 by tedy mohl v našem hypotetickém případě skončit vyrovnaným rozpočtem. V následujících letech by dokonce stát mohl hospodařit s přebytkem. Bylo by dost peněz na výstavbu dálnic, peníze pro školy, nemocnice a kulturu. Jenže dotace jsou lék s vedlejšími účinky. Ekonomická praxe velmi přesvědčivě ukazuje, že v delším období tyto nepříznivé účinky převládají. Již nyní jsou problémy, jak s dotacemi efektivně naložit. Čím více dotací, tím více neefektivních výdajů.

Podívejme se například na zemědělské dotace. Rekord v jejich výši drží Japonsko a Švýcarsko. V těchto zemích jsou také nejdražší potraviny na světě, protože dotace udržují při životě neefektivní výrobce s vysokými náklady. Naproti tomu nejlevnější potraviny (v rámci vyspělých zemí) jsou v Austrálii a na Novém Zélandě, kde se výše zemědělských dotací blíží nule. V Evropě je zemědělství považováno za balvan na krku ekonomiky – kvůli dotacím. Naproti tomu v Brazílii je zemědělství jedním z hlavních tahounů hospodářského růstu, protože tamní nedotovaní farmáři dosahují vysokých zisků a exportních úspěchů. Evropské zemědělství již nikdy nebude takto silné. Dotace zničily jeho konkurenceschopnost. Tak dopadá každé odvětví i každá ekonomika, která je závislá na dotacích.

Totéž platí pro nezasloužené příjmy z nerostných surovin. Představme se, co by se stalo v hypotetickém případě objevu extrémně bohatých ložisek diamantů v Krušných horách. Za jejich těžbu by stát dostával ročně dejme tomu 700 miliard korun. Tato částka by sama o sobě stačila pokrýt větší část státního rozpočtu. Makroekonomické důsledky? V první řadě by stát začal královsky platit své zaměstnance. Kariéra ve státních službách by se stala snem nejschopnějších absolventů. Soukromý sektor by se musel spokojit s druhou ligou. Dopad na jeho konkurenceschopnost by byl jasný.

Dále by došlo k masivní explozi státních zakázek. Již nyní Transparency International odhaduje na základě analýz čísel z NKÚ, že zhruba třetina těchto peněz je fakticky vynaložena zbytečně. Příliv snadno vydělaných peněz by neefektivitu státních výdajů ještě podstatně zhoršil. Korupce by přestala být doprovodným efektem státních výdajů a stala by se normou. Konečně, růst objemu peněz v ekonomice by zvýšil ceny a mzdy. Exportní průmysl by ztratil konkurenční schopnost a země by upadla do závislosti na jediném odvětví.

Tento efekt má v ekonomické teorii název „holandská nemoc“. V 60. letech totiž Holandsko začalo využívat své zásoby zemního plynu v Severním moři. Získalo tímto způsobem obrovské příjmy pro státní rozpočet. Ty však měly devastující vliv na holandskou ekonomiku, zejména exportní průmysl. Naštěstí zásoby plynu nebyly velké, takže příjmy z nich nedokázaly ekonomiku nevratně poškodit.

Dobrá, namítnou mnozí, ale co slavný Marshallův plán? Tento velkorysý dotační program byl přece enormně úspěšný, není-liž pravda? Ano, byl. Čtenář nechť hádá proč. Nahlédnutím do encyklopedie snadno zjistí, že dotace v rámci tohoto plánu byly vypláceny jen po dobu tří let, pro některé země jen po dva roky. U příjemců se proto nestačila vytvořit kultura závislosti. Podrobnější analýza ukazuje, že země, které čerpaly z Marshallova plánu relativně málo (Německo, Itálie) vykázaly v poválečném období rychlejší růst než příjemci vysokých dotací (Británie, Francie). Finsko, které se Marshallova plánu neúčastnilo, nijak ekonomicky neutrpělo.

Hlavní hodnota Evropské unie nespočívá v dotacích. Ty naopak představují nebezpečí. Nikde a nikdy neexistovala ekonomika, která by dospěla k prosperitě díky dotacím. Hlavním přínosem Unie je svobodný obchod, pohyb pracovních sil a kapitálu v rámci členských zemích.

Česká republika však nemusí mít obavy, že by byla dotacemi „rozmazlována“ příliš dlouho. Je vysoce pravděpodobné, že od roku 2013 se staneme čistými přispěvateli do bruselského rozpočtu.

psáno pro Lidové noviny

2 komentáře:

Venos řekl(a)...

Přece jen se mi zdá, že je možné některé dotace využít efektivně.
Uvedl bych jen například jeden směr, kde jsou dotace na místě.
Týká se to celoživotního vzdělávání zaměstnanců v malých firmách. Zvyšování kvalifikace, nebo získání nové odborné kvalifikace v oborech jako je strojírenství, elektrotechnika, chemie a pod. Finanční prostředky si z 50% musí firma vytvořit sama, 50% obdrží po úspěšném ukončení projektu. Podle mých osobních zkušeností se tím velice urychlí získávání nových znalostí zaměstnaců. Podnikatele nutí tento systém pečlivě vypracovat koncepci rozvoje lidsých zdrojů a i v případě neúspěchu v získání dotace, stejně projekt realizuje, ale například v delším časovém období, nebo v omezené míře.

pinus řekl(a)...

Ten příklad s Holandskou nemocí není úplně šťastný. Holandská nemoc (Dutch Disease) nesouvisí s příjmy státního rozpočtu nebo s dotacemi. Jde o to, že jedno extrémně exportně úspěšné odvětví (ať už soukromé nebo státem vlastněné) v malé otevřené ekonomice zničí ostatní exportní sektory přes apreciaci kurzu (jak se tomu jednomu odvětví daří, prudce rostou exporty, apreciuje domácí měna a ostatní odvětví prostě přestanou být konkurenceschopná). Je úplně jedno, jestli je to odvětví dotované, nedotované, založené na nerostném bohatství nebo na technologiích. Obdobně bychom i my mohli mluvit o určité "Czech disease", kdy zahraniční investice a některá úspěšná odvětví (např. automobilový průmysl) také tlačí na apreciaci koruny a tím znevýhodňují ostatní exportéry.