Proč Irsko zbohatlo tak pozdě

Příčiny irského hospodářského úspěchu jsou často kladenou otázkou posledních let. Odpověď je přitom celkem triviální: nízké daně (zvláště daně z podnikových příjmů), vzdělaná a anglicky mluvící pracovní síla, dobrá demografická struktura populace (tj. relativně nízké náklady na penze a zdravotnictví), výhodná geografická poloha, mírné klima, anglická právní a institucionální tradice. Kromě toho Irsko bylo během druhé světové války neutrální zemí, podobně jako Švédsko nebo Švýcarsko. S takovouto kombinací faktorů zkrátka není jiná možnost než prosperita.

Skutečně není? Proč ale pak Irsko ještě v 80. letech platilo za chudou, převážně agrární zemi? Jak to, že tak dlouho zaostávalo za Británií? Proč teprve zhruba v polovině 90. let převážila imigrace nad emigrací? Jaká katastrofální kombinace faktorů způsobila dlouhou éru chudoby?
Začátkem 19. století mělo Irsko stejné podmínky pro úspěšný průběh průmyslové revoluce jako Anglie nebo Skotsko. První strojírenská výstava na Britských ostrovech se mimochodem konala roku 1824 v Dublinu (Londýn následoval až v roce 1828). Kdo by tehdy chtěl sázet na dlouhodobou prosperitu evropských zemí, patrně by dal Irsku přednost před zaostalým Švýcarskem nebo dokonce chudou Skandinávií. Leč dějiny rozhodly jinak. O budoucí chudobě Irska rozhodla politika. Nikoli však král či parlament, nýbrž odbory.

Anglický konstruktér William Fairbairn ve svých vzpomínkách uvádí příběh Robinsonovy železárny Phoenix v Dublinu. Její majitel vynalezl stroj na výrobu hřebíků. Dublinské odbory jej však zakázaly používat. Stroj byl sešrotován, výroba hřebíků v Irsku zanikla. Nešlo jen o hřebíky. Fairbairn uvádí: „Tak byla železářská výroba v Dublinu zruinována – ne kvůli místním nedostatkům, ale výhradně proto, že dělníci z odborových svazů si prosadili prohibitivní pravidla.“

Jelikož průmysl v Irsku zanikl ještě předtím, než se stačil rozvinout, země neexportovala vyspělé výrobky, nýbrž chudé emigranty. Když irské továrny zkrachovaly, irští odboráři začali proudit do Anglie a vnášeli do tamního rodícího se odborového hnutí radikální prvky. Z dnešního hlediska je šokující, jakou moc tehdy odbory měly. Mladý člověk, který do Londýna přišel z venkova, se musel podrobit náročným pohovorům u odborových komisařů, které rozhodovaly, zda se vůbec smí začít ucházet o práci. Naštěstí pro Anglii bylo tamní odborové hnutí méně centralizované, takže nedokázalo pokrok zcela zastavit. Hovoříme-li však dnes o bídných podmínkách dělníků v období raného kapitalismu, nesmíme zapomínat, že na této bídě měly odbory svůj díl, a to nikoli zanedbatelný.

Angličtina jakožto hlavní jazyk v Irsku je do značné míry též výsledkem politického rozhodnutí. Stál za ním irský politik Daniel O’Connell. Ačkoli hovořil plynně gaelsky, dával přednost angličtině. „Přednostní užitečnost angličtiny jako prostředku veškerého moderního dorozumění je pro mě tak obrovská, že mohu bez lítosti pohlížet na zánik irského jazyka,“ řekl. V době, kdy čeští a slovenští vlastenci zachraňovali své rodné jazyky, Irové dali vědomě přednost naprosté anglicizaci. To mělo své výhody, ale i problémy.

Rozšířená znalost angličtiny, kterou dnes společně s O’Connellem považujeme za důležitou konkurenční výhodu, však byla během 19. a většiny 20. století spíše problémem. Usnadňovala totiž emigraci mladších, podnikavějších a nadanějších Irů ze země. V roce 1841 žilo v Irsku 8,2 miliónu obyvatel. V roce 1961 již jen 4,2 miliónu. Jen během období neúrody 1846-51 zahynulo na podvýživu kolem miliónu lidí, což by se v bohatší zemi, která by si mohla dovolit dovážet potraviny, stát nemohlo.

Irští politikové se až do historicky nedávné doby nestarali o ekonomiku. Většinu své energie věnovali nacionalistickým a náboženským otázkám. Eamon de Valéra, otec irské nezávislosti, považoval svoji zemi za „keltský ostrov odříznutý od materialistického chaosu okolního světa,“ jak uvádí historik Paul Johnson. I většina jeho následníků byla povznesena nad „materialistický chaos“, takže až do 80. let Irsko víceméně sledovalo trend vývoje k sociálnímu státu s vysokými daněmi a pomalým růstem. V roce 1985 Irsko vybralo na daních celkem 43,3 % hrubého domácího produktu, což je hodně – s takovouto těžkou koulí na noze může ekonomika nanejvýše rozvážně kráčet, nikoli však sprintovat.

Teprve na konci 80. let 20. století přišlo výraznější snižování daní, díky kterému dnes Irsko přerozděluje jen asi 24,5 % HDP, hospodaří s rozpočtovým přebytkem, bída patří minulosti a někdejší emigranti se vracejí. A zbytek Evropy obdivuje „irského tygra“.

psáno pro týdeník Týždeň (Slovensko)