24.3.05

 

Cechy a svoboda: paradox Evropské unie

Málokdo si všímá největšího paradoxu Evropské unie: s postupující integrací a harmonizací klesá její hospodářská výkonnost. Německo a Francie bývaly nazývány „motorem integrace“. Dnes to zní jako vtip. Německo čelí největší nezaměstnanosti od velké hospodářské krize ve 30. letech. Francie je na tom jen o něco málo lépe. Oba státy jsou spíše brzdou než motorem.

Začátkem devadesátých let slibovali evropští politici éru prosperity. Po změně Evropského společenství v Evropskou unii v roce 1992 se však věci začaly měnit k horšímu. Kdo si sliboval záchranu od zavedení společné evropské měny, musel být krutě zklamán. Přijetí eura časově odpovídalo začátku dlouhodobé hospodářské stagnace, jejíž konec není v dohledu.

Tento paradox však lze ekonomicky vysvětlit. Evropská unie není ve své současné podobě účinným nástrojem na obranu svobodného trhu. Kdyby tomu tak bylo, dávno by neexistovala ochranářská opatření proti pracovním silám z nových členských zemí. Neexistovaly by celní bariéry proti mnoha zemím třetího světa – zemím, kterým by svobodný obchod se zemědělskými produkty mohl pomoci více než jakékoli dotace. Neexistovala by ani snaha vytvořit daňový kartel pod praporem boje proti „škodlivé daňové konkurenci“.

Modelem, kterému se Evropské unie stále více blíží, není zóna volného obchodu a podnikání, nýbrž středověký cech. Cechovní organizace odjakživa sloužily k ochraně před konkurencí a k prosazování politických zájmů svých mocnějších členů. Tak je tomu i v nynější Evropské unii.
Obrovský úspěch někdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS) byl způsobený tím, že tato organizace neměla v zásadě jiné cíle než vytvoření společného trhu v rámci západní Evropy. To se podařilo poměrně záhy a výsledkem byla skutečná prosperita. „V polovině 70. let dosahovala německá nezaměstnanost hodnoty 2,5 %, méně než polovina nezaměstnanosti v USA, přičemž inflace byla téměř nulová,“ uvádí ekonom Martin Feldstein. „Během těchto let Německo zaznamenávalo velmi uspokojivý reálný hospodářský růst, který podstatně snížil rozdíl mezi životní úrovní v Německu a v USA.“

Postupem času se na EHS začaly nabalovat další úkoly dynamikou valící se sněhové koule. Začaly se objevovat termíny jako „sociální koheze“, „trvale udržitelný rozvoj“ a k dovršení všeho neštěstí „společná zahraniční politika“. Slýcháme stále více frází jako „aby si Evropa mohla udržet konkurenceschopnost vůči Spojeným státům a Číně, je zapotřebí prohlubovat integraci a vytvořit skutečnou politickou jednotu“. Tyto floskule slýcháme tak často, že už si kdekdo ani neuvědomuje, jak jsou neuvěřitelně hloupé. Konkurenceschopnost je věcí firem, nikoli států.
Žádný evropský podnik neuspěje na mezinárodním trhu díky politické jednotě EU. Úkolem politiků je v ideálním případě hledat doposud existující bariéry a snažit se je odbourávat.

Ke cti Evropské unie je nutno poznamenat, že takoví politici skutečně existují. Bývalý člen Evropské komise Frits Bolkestein patří mezi ně. Je autorem návrhu směrnice, která by znamenala zásadní liberalizaci trhu služeb uvnitř EU. Podle návrhu by se poskytování služeb řídilo zákony a předpisy země, odkud pochází firma poskytující služby. To by nesmírně prospělo hlavně novým členským zemím, ale i původní členské země by získaly. Celkově by podle odhadů přijetí směrnice mohlo vytvořit 600 tisíc nových pracovních míst. Služby jsou základním pilířem evropské ekonomiky: představují bezmála 70 % celkového hrubého domácího produktu EU.

Liberalizace trhu služeb ovšem přivádí k zuřivosti organizace cechovního typu, které baží po privilegiích, výhodách a ochraně trhu. K nim patří zejména odbory. Desítky tisíc demonstrantů protestovaly v Bruselu proti uvolnění trhu služeb. Je to pochopitelné: odbory chtějí privilegia pro sebe, nikoli svobodu pro všechny. Středověká Evropa ovšem stagnovala v důsledku „cechovní ekonomiky“ po dobu několika set let. „Životní úroveň v Nizozemí na konci 18. století, patrně nejbohatší ekonomice tehdejšího světa, mohla být jen asi o 50 % vyšší, než byla o tři století dříve,“ uvádí ekonom Bradford De Long. V současnosti existuje reálné nebezpečí, že historie se bude opakovat – pokud Evropa opět přijme cechovní hospodářský model.

Comments:
je tak slozite videt, ze nemecko nejvice doplaci na 'wir sind ein volk' ?

Vybirate jen ty fakta, ktera se vam hodi do skladacky 'EU jako zkaza evropskeho kontinentu' a nezachovavate proporce pri jejich hodnoceni.

Kritika je potrebna pro nas vyvoj, ale vy jste uz ponekud monotematicky.

Jsou totiz i pripady, kdy mnoho obcanu cr doceni nadrazenost evropske legislativy (i soudnictvi) nad nasi vlastni. At uz je to treba tema deregulace a s ni spojeny konec ignorace ustavniho soudu nasimi zakonodarci a exekutivou, limity pro vypousteni zplodin, nesmyslne staveni investicnich zon.

Pred referendem je potreba vyvazeny pohled a ne zaslepena demagogie.
 
Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?