Spočítat lidské oběti druhé světové války je obtížné. Vyčíslit její ekonomické důsledky hraničí s nemožností. Jisté je pouze, že byly nedozírné. Hospodářské následky války trvají dodnes, šedesát let po jejím skončení, a hluboce ovlivňují životy mnoha lidí.
V dobách před 20. stoletím bývalo obvyklé, že po ukončení konfliktu se válečná ekonomika vrátila do normálu: stát zrušil omezení obchodu a cenové regulace, byla znovunastolena konvertibilita měny, válečné konfiskativní daňové sazby poklesly na mírovou úroveň. Když však skončila druhá světová válka, mnohé rysy válečné ekonomiky zůstaly zachovány – a to i v demokratických státech založených na tržním hospodářství. Například ve Spojených státech a Velké Británii zůstávaly mezní sazby daní z příjmů na úrovni kolem 90 procent ještě desítky let po válce. Politikové si totiž zvykli na vysoké daně, protože jim propůjčovaly velkou moc nad ekonomikou. Teprve Ronald Reagan a Margaret Thatcherová snížili daně na snesitelnější úroveň.
Podobně tomu bylo s inflací. Růst cen je typickým projevem válečné ekonomiky. Z hlediska vlády má inflace výhodnou vlastnost, že snižuje hodnotu státního dluhu. Pováleční politikové si na inflaci zvykli jako na snadnou cestu, jak nepozorovaně tahat peníze lidem z kapes. Britské státní dluhopisy s nekonečnou dobou splatnosti (consols) vydané ve 30. letech ztratily v poválečném období přes 99 % reální hodnoty v důsledku inflace. Teprve během posledního desetiletí 20. století poklesla inflace v západním světě na skutečně „mírovou“ úroveň.
Podobně bychom mohli mluvit o omezení konvertibility měn: svobodné měnové trhy, jak je známe dnes, jsou také vlastně inovací osmdesátých a devadesátých let. Totéž platí pro mezinárodní obchod. Také v jeho případě byly státní regulace a bariéry postupně odstraňovány až s dlouhým odstupem po válce. Pozůstatků válečné ekonomiky dnes již ve vyspělém světě není mnoho: lze uvést regulaci nájemného a progresivní daňová schémata, která nahradila původní tradiční systémy blízké rovné dani.
Výrazný vliv měla druhá světová válka na ekonomiku bývalého sovětského bloku. Nacistická říše byla sice nepřítelem Sovětského svazu, ale Rusové zároveň Němce obdivovali a napodobovali: vyráběli například kopie německých fotoaparátů, hodinek, strojů a proudový letoun MiG-15 byl vlastně jen mírně přepracovaný Focke-Wulf Ta 183. Podobně Sověti napodobovali i fungování nacistické ekonomické mašinérie, protože měli vysoké mínění o její výkonnosti. Německý ekonomický model současně perfektně vyhovoval ideálu centrálně řízené totalitní ekonomiky.
Již ve 30. letech se předmětem zájmu sovětských ekonomů staly práce nacistického ministra financí a ekonomického teoretika Hjalmara Schachta. Tento zájem trval až do perestrojky. „Reálný socialismus“ zemí východního bloku evidentně nesl Schachtův rukopis: centrální plánování (nacisté měli čtyřletky, my pětiletky), státní monopol zahraničního obchodu, státní kontrola nad bankami, nekonvertibilní měna, kontrola inflace pomocí centrální regulace cen zboží a služeb, alespoň formálně vyrovnané státní finance, řízený, avšak existující trh práce a zboží – tím vším „reálný socialismus“ mnohem více připomínal Schachtovu Třetí říši než utopické ideály Marxe, Engelse a Lenina nebo Stalinův systém novodobého nevolnictví. Rozdíl byl pouze v rozsahu soukromého sektoru: ten byl sice ve Třetí říši pod kontrolou státu, ale v zásadě existoval.
Nejtrvalejší vliv zanechaly nacistické teorie v některých zemích arabského světa, kde Hjalmar Schacht po válce působil jako ekonomický poradce. Lze uvést například Sýrii nebo Egypt, kde model státem řízené ekonomiky dodnes zčásti přetrvává. V některých částech světa druhá světová válka vlastně nikdy neskončila.
Žádné komentáře:
Okomentovat