25.5.05

 

Pět poučení z německé krize

Německá sociální demokracie prohrála zemské volby v Severním Porýní-Vestfálsku. Jde o nejlidnatější spolkovou zemi, kde navíc SPD vládla nepřetržitě 39 let. Tento neúspěch zřejmě povede k předčasným parlamentním volbám.

Důvod je zřejmý: Německo trpí stagnací a vysokou nezaměstnaností. Počet lidí bez práce přesáhl pět miliónů a průměrná míra nezaměstnanosti v dubnu 2005 činila 11,8 %, přičemž v některých oblastech dosahuje i 25 %. Z velké části jde o dlouhodobě nezaměstnané.

Jaká poučení si z německého vývoje můžeme vzít?

Za prvé, německá sociální demokracie udělala stejnou chybu jako česká: ohlásila bombastické ekonomické reformy, čímž vzbudila u části voličů velká očekávání, u jiné části naopak strach. Od roku 1998 však uskutečnila jen pár bezvýznamných kroků. Žádné skutečné reformy se nekonaly. Optimisté byli zklamáni, ustrašení voliči mají ještě větší strach.

Za druhé, nezaměstnanost nelze řešit pouhým snížením podpory. Motivace k práci je sice zdánlivě hezké heslo, ovšem když není práce, nízké podpory nic neřeší. Deník The Wall Street Journal uvádí příklad zdravotní sestry, která je nezaměstnaná již tři roky. „Vždycky jsem volila SPD, stejně jako moje matka. Tentokrát nevím, koho budu volit.“ Její podpora v nezaměstnanosti poklesla z 900 euro na 345 euro, aniž by byla šance najít si novou práci.

Za třetí, podrobnější pohled na německou ekonomiku jasně ukazuje, proč vlastně práce není. Důvodem není konkurence z Číny a východní Evropy. Kdyby tomu tak bylo, musely by vysokou nezaměstnaností trpět i Spojené státy, což se neděje. Statistiky německého zahraničního obchodu rovněž nepotvrzují hypotézu o ztrátě konkurenceschopnosti. Problém je jinde. Německo patří k zemím s nejpřísnější regulací pracovního trhu v Evropě. K tomu přistupuje ještě faktor vysokého daňového zatížení mezd, zejména v podobě odvodů na důchodové „pojištění“.

Ekonom Rolf Langhammer z Kielského ústavu pro světovou ekonomiku (KIWE) zdůrazňuje nepříznivý význam nadměrné daňové zátěže. „Úroveň veřejných výdajů v Německu v poměru k hrubému domácímu produktu signalizuje vysokou míru státních zásahů. V roce 2002 činil podíl veřejných výdajů téměř 50 % HDP ve srovnání s 30 % v USA, 35 % v Irsku, 41 % ve Velké Británii a bezmála 60 % ve Švédsku. (…) Daně a odvody na sociální pojištění znamenají nejen přesměrování soukromé spotřeby do veřejného sektoru, ale také ztrátu efektivity.“

Čtvrtým poučením je role byrokracie, která ekonomice neskutečně škodí. Rada ekonomických expertů ve své studii z let 2002-03 napočítala 3197 spolkových zákonů, 3131 vyhlášek a 85976 direktiv Evropské unie. Samotný automobilový průmysl podléhá rovné stovce direktiv EU s technickými specifikacemi pro výrobu automobilů a 200 změnám a doplňkům těchto předpisů. Podle viceprezidenta společnosti Ford Europe musí jeho společnost dodržovat 3000 evropských a národních norem od bezpečnosti práce po pracovní právo.

Exploze zdanění a záplava regulací měla za následek pokles potenciálního produktu ze 4 % ročně v 60. letech až na 1 % ročně v současné době. Není tedy pravda, že německá nezaměstnanost a stagnace má strukturální charakter. Její charakter je fundamentální.

Pátým poučením z německé stagnace je praktická nevratnost tohoto stavu. Jakmile jsou vysoké daně a tisíce právních norem „zacementovány“, není politická síla, která by je byla schopna odstranit. Německo je federálním státem, v němž se spolkové země dělí o moc s centrální vládou. Takovéto uspořádání je živnou půdou pro zájmové skupiny. Dejme tomu, že by spolková vláda chtěla zavést rovnou daň, která by nahradila současný byzantsky složitý systém výjimek, odečitatelných položek a skrytých dotací. Tyto snahy by byly okamžitě vetovány zeměmi Bádensko-Württembersko a Bavorsko, jejichž rozvinutý automobilový průmysl z těchto daňových deformací těží.

Nadměrná daňová zátěž a přebujelá byrokracie v Německu je předobrazem, kam by se Evropská unie mohla dostat v případě naplnění katastrofického scénáře. Pokud bude EU skutečně „akceschopnější“, bude to znamenat ještě více evropských direktiv či dokonce zákonů. V nejhorším případě i zavedení evropských daní. Pokud se z EU stane federální stát s vlastní daňovou legislativou, bude vývoj směřovat k naprostému zastavení hospodářského růstu a k trvalé krizi zaměstnanosti.

psáno pro Hospodářské noviny


Comments:
Vážený pane Kohoute,

velmi rád a se zaujetím čtu Vaše články a nejenom proto, že s nimi na rozdíl od mnoha jiných autorů souhlasím. Proč Vám však ale píši, není má pochvala :-). Moje poznámka souvisí s předposledním odstavcem ve Vašem zmiňovaném článku:

" Pokud se z EU stane federální stát s vlastní daňovou legislativou, bude vývoj směřovat k naprostému zastavení hospodářského růstu a k trvalé krizi zaměstnanosti."

V tomto bodě jsem se totiž já osobně domníval, že po vzoru USA, jedině federativní uspořádání Evropy, povede k právě přesnému opaku než uvádíte Vy. Neboť jsem přesvědčen, že větší byrokratický marasmus v EU než je dnes už snad ani být nemůže.
Velmi by mě tedy zajímalo, zda zcela liberální přístup zejména ke zmiňovaným oblastem, dle Vašeho názoru tuto situaci řeší? Já osobně se také považuji za liberála, avšak nevím, zda za současného stavu lze tento stav bez určitých direktiv zhora jednoduše změnit (viz. Slovensko). Vím, je zde otázka, kdo to bude, ten kdo bude rozhodovat, ale existuje nějaké jiné řešení?

Díky a těším se na Vaši případnou odpověď.

S úctou,

Jan Ander
 
Hello, great site, I found a lot of useful information here, thanks a lot for Your work!
With the best regards!
Frank
 
Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?