Je dobře, že Viktor Kožený byl zatčen. A nejen proto, že právě on je osobou, kterou česká veřejnost velmi ráda nenávidí. Jde o příběh potenciálně velmi úspěšného muže, který překročil hranice slušnosti a nyní nese následky.
Nevíme, zda Kožený otevíral své privatizační fondy již s úmyslem pozdějšího zneužití svěřeného majetku. Jisté však je, že začátkem 90. let patřil mezi nejpopulárnější postavy českých financí. Dlouhou dobu měl šanci stát se bezúhonným a úspěšným finančníkem. Jeho angažmá v kupónové privatizaci nelze nic podstatného vytknout. Později tolikrát kritizovaný slogan „jistota desetinásobku“ nebyl žádným šarlatánstvím, nýbrž racionálně promyšlenou úvahou. Kožený zkrátka vypočítal, že tržní hodnota majetku připadajícího na jednu kupónovou knížku bude bez nejmenších pochyb více než desetkrát vyšší než hodnota registračního poplatku ve výši 1035 tehdejších Kčs. Na této úvaze nebylo nic závadného, stejně jako na slibu, který na ní byl založen.
Samotná investiční strategie Harvardských fondů byla velmi úspěšná. Výkonnost těchto fondů několik let po uzavření prvního kola privatizace znatelně přesahovala výnosy bankovních privatizačních fondů. Rozdíl byl tak markantní, že vyvolal diskuse o zneužití důvěrných informací. Velkou publicitu si svého času vyžádala aféra s agentem Wallisem, který údajně Koženému dodával neveřejné údaje o hospodaření privatizovaných podniků.
Údajné důvěrné informace patrně neměly žádnou cenu, protože Kožený pro uskutečnění své investiční strategie žádné tipy od tajných agentů nepotřeboval. Čím se investiční přístup Harvardských fondů lišil od bankovních fondů? Banky se snažily analyzovat podniky podle přístupů tradiční fundamentální analýzy. Investovaly proto velké množství kupónů do akcií malých firem, které vypadaly papírově dobře. Po otevření burzy v roce 1993 se však ukázalo, že tyto akcie jsou nelikvidní, málo obchodované, což se velmi nepříznivě projevilo na jejich ceně.
Kožený naproti tomu vsadil na strategii blízkou tzv. indexování. Investoval tak, aby jeho portfolio bylo svojí strukturou podobné struktuře celého akciového trhu. Tato strategie má zásadní výhodu: lze ji používat prakticky bez finančních informací. Zná ji každý, kdo přečetl jakoukoli standardní učebnici investičního managementu. Jednu z těchto učebnic ostatně vydalo Koženého nakladatelství Victoria Publishing v roce 1994: Investice od W. Sharpea a G. Alexandera. (Jde asi o nejtrvalejší přínos Viktora Koženého českým financím.) Kožený strategii indexování bezpochyby znal, neboť byl členem prestižní organizace AIMR (Asociace pro investiční management a výzkum), která do svých řad finanční neznalce nepřijímá. Mimochodem, Kožený byl z AIMR vyloučen v roce 1999 pro vážné porušení etických principů závazných pro správce majetku.
Příležitost dělá zloděje. Mnozí správci privatizačních fondů se zanedlouho začali chovat ke svěřenému majetku, jako kdyby byl jejich vlastní. Kožený nebyl výjimkou. Ještě v roce 1995, kdy vyšlo pověstné číslo amerického časopisu Fortune s „pražským pirátem“ na titulní straně, Kožený stále měl šanci. Tehdy ještě nepřekročil hranici, za níž není návratu do slušného světa. Záhy však následovalo doslova drancování majetku fondů a firem, které Kožený ovládal. Definitivní pád – morální i finanční – však znamenala nezdařená účast v kupónové privatizaci azerbájdžánské ropné společnosti Socar v roce 1999.
Představme si, jak by se vyvíjel příběh Viktora Koženého, kdyby od roku 1995 podnikal poctivě. Jeho fondy mohly mít dnes ve správě majetek v řádové hodnotě desítek miliard. Harvardská burzovní společnost by byla největším obchodníkem s cennými papíry. Harvardská skupina mohla mít řadu dalších ziskových aktivit. Kožený mohl vlastnit vilu na Bahamách i v Praze. A především mohl mít svobodu, dobrou pověst a klidné spaní. Takovou hodnotu má dodržování podnikatelské etiky.
Přímé škody způsobené Koženým byly zanedbatelné s nepřímými. „Fraška českého akciového trhu se mění v tragédii,“ napsal v prosinci 1996 časopis The Economist v článku případně zvaném Self-destruction (Autodestrukce). Kožený připravil půdu pro nástup „spasitele“ Zemana a pro dvě volební období vlády sociální demokracie. Akce „čisté ruce“ sice skončila naprostým fiaskem, ale voliči si na devadesátá léta stále živě pamatují.
psáno pro Hospodářské noviny
Žádné komentáře:
Okomentovat