Ve snaze vyřešit problém důchodové reformy a nízké porodnosti se objevil návrh daňově zvýhodnit rodiny s dětmi. Rodiče by platili nižší sazby sociálního „pojištění“. Bezdětní a svobodní by naopak byli daňově potrestáni. Platili by pokutu jako „černí pasažéři“, kteří se zdarma vezou ve vlaku penzijního systému a nepřispívají k jeho obnově plozením nových daňových poplatníků.
Tento návrh je zajímavý hlavně tím, jak hluboce a zákeřně je chybný. Ponechme stranou detaily jako například nespravedlnost vůči neplodným párům. Hlavní vadou návrhu je jeho neúčinnost. Přesně řečeno, měl by opačné účinky, než jaké jeho autoři mají na mysli. Daňové znevýhodnění svobodných a bezdětných by ve skutečnosti nezvýšilo porodnost: snížilo by ji!
Výhody pro rodiny by však měly povzbudit porodnost, není to logické? Není. Podívejme se na věc z ekonomického úhlu pohledu. Všichni občané, ať už rodiče nebo bezdětní, platí v celkovém souhrnu určitou sumu daní. Zvýhodnění jedné skupiny nutně znamená znevýhodnění druhé. Co se stane, když daňovou zátěž pro rodiny snížíme na úkor bezdětných? Jak se změní porodnost v obou skupinách? Z rodin, které již mají děti, si možná některé „pořídí“ další. V konečném důsledku však tato změna bude malá.
Významnější vliv bude mít daňové znevýhodnění na porodnost ve skupině bezdětných. Vyšší daňová zátěž způsobí, že těmto lidem bude déle trvat pořízení existenční základny nutné pro založení rodiny. Téměř nikdo neplodí děti kvůli daňovým výhodám. Speciální daně mají pouze ten účinek, že svobodní zůstávají svobodnými o několik let déle – a někteří navždy. Celkový dopad daňového zvýhodnění rodin s dětmi na porodnost je tedy záporný.
Tato teorie byla celkem důkladně ověřena v praxi. V roce 1927 zahájil italský diktátor Benito Mussolini program zvaný „Bitva o porodnost“. Mussolini se domníval, že Itálie má méně obyvatel, než by měla mít, aby byla konkurenceschopná v mezinárodním měřítku. Začátkem 20. let měla Itálie 37 miliónů obyvatel. „Il Duce“ vytknul jako národní cíl dosažení 60 miliónů v roce 1950. Za tímto účelem zavedl velkorysé daňové výhody pro rodiny – hlavně pro početné rodiny – a samozřejmě daňové tresty pro svobodné. Otcové rodin s více než šesti dětmi byli úplně osvobozeni od daní. Potraty byly zakázány a antikoncepce byla obtížně dostupná. Později přistoupil i zákaz služebního postupu a zákaz povolání pro bezdětné na určitých pozicích, zejména ve státní správě.
Fašistická vláda trvala v Itálii v mírových podmínkách dostatečně dlouho, abychom znali výsledky tohoto obrovského sociálního experimentu. V rozmezí let 1927-1934 porodnost v Itálii sledovala teoretický model: znatelně poklesla. Podobně poklesl i počet sňatků. Zcela v souladu s teoretickým modelem vzrostl průměrný věk snoubenců uzavírajících manželství. Mussolini nicméně nepřestával vydávat „boj o porodnost“ za úspěch. Vyznamenával zasloužilé matky a pořádal propagandistické akce.
Je zajímavou ironií dějin, že kýženého počtu obyvatel v hodnotě 60 miliónů Itálie nakonec skutečně dosáhla – ovšem až po válce, kdy Mussoliniho politika na podporu porodnosti byla dávno opuštěna. Korporativně socialistické ideály fašistické Itálie byly opuštěny ve prospěch starého dobrého kapitalismu, byť místy s mírně mafiánskými rysy. Ten však fungoval natolik dobře, že Itálie se stala členem elitní skupiny nejrozvinutějších zemí G7.
Konec dobrý, všechno dobré? Bohužel ne tak docela. Během posledních tří desetiletí vzrostla daňová zátěž svobodných Italů na úroveň vyšší než v dobách Mussoliniho. Tentokrát nikoli jménem „nové říše Římské“, nýbrž solidarity a sociálního státu. Úměrně nárůstu daňové zátěže poklesla míra porodnosti a sňatečnosti. Mladí Italové žijí častěji než kdy dříve u rodičů, protože almužna, která jim z platu zůstane po zdanění, jim zkrátka neumožní pořídit si vlastní byt a vlastní existenci. Italů je dnes více než 60 miliónů, ale míra porodnosti činí 1,2 dítěte na jednu ženu.
Znamená to, že počet obyvatel Itálie časem opět klesne na úroveň 37 miliónů jako v roce 1920? Pravděpodobně nikoli. Břehy Severní Afriky nejsou vzdálené. Až jednou Itálie vstoupí do Ligy arabských států, stane se tak v důsledku sociální daňové politiky.
(psáno pro Hospodářské noviny)
4 komentáře:
"Téměř nikdo neplodí děti kvůli daňovým výhodám." - vo vyspelých krajinách možno, ale viem si celkom dobre predstaviť, akoby sa naša rómska 'skoro' väčšina takému zákonu potešila. Neviem ako u 'vás', ale Slovensko muselo prijať presne opačný zákon a pevne stanoviť pravidlá a hranice pre poskytovanie rodinných prídavkov (aby sa systém prestal zneužívať). PS: Je to vytrhnuté z kontextu, takže na to ani nie je potrebné reagovať.
Zajimava uvaha, jen by stalo za to zminit, zda je ten vyvoj v Italii nejak "ocisten" o predvalecne a povalecne psychologicke dopady na porodnost.
Argumentace proti tomu danovemu napadu by se dala vest snad i takto - v prubeznem systemu je vazba jen na platebni schopnost prispevatele, tak proc do toho zapojovat deti? Pokud by to melo mit logiku, tak by se musela zohlednovat i budouci danova kapacita deti, coz je evidentni nesmysl.
Reakce na clanek i na lev saida: ono by to melo byt totiz tak, ze se bude zohlednovat POUZE prispevek deti do systemu duchodoveho pojisteni. A nebudou se danove zvyhodnovat rodice pri jejich narozeni, jak pise pan Kohout. V dnesni informaticke dobe by to nemel byt takovy problem a to je to spravedlive reseni. Kdyz je zena na materske 6 let, neprinese domu vyplatu (budu se drzet pri zemi) 6*12*10000 Kc, tj. 720 000 Kc. A to nemluvim o zvysenych rodinnych nakladech na vychovu, vzdelani atp. deti. To jsou penize, ktere bezdetnym zustavaji. Tak at si je bezdetni odlozi na duchod a cast prispevku do duchodoveho pojisteni mych dospelych deti at dostavam jako kompenzaci ja. Tim se omezi ta vetsi danova zatez bezdetnych, pri ktere, podle pana Kohouta, klesne porodnost.
S tou Itálií to není zas tak dobrý příklad, počty narozených dětí za Mussoliniho vlády ukazují, že ta opatření k vyššímu počtu dětí opravdu vedla: https://en.wikipedia.org/wiki/Demographics_of_Italy#Historical_data
Okomentovat