České skandály nejsou ostudou Evropy

Mnozí čeští občané se domnívají, že jejich volení zástupci jsou buď nejhloupější na světě anebo naopak: mazaní až příliš. Lze slýchat, že česká politika připomíná banánovou republiku, že jsme ostudou Evropy a že něco podobného by ve vyspělé zemi nebylo možné.

Ale kdepak. Skandály samozřejmě jsou ve vyspělých evropských zemích možné. Jsou tam dokonce poměrně běžné. Za některých okolností příliš vadit nemusí. Za jiných velmi.

Například Peter Mandelson, bývalý ministr Blairovy vlády. V minulosti byl přinucen opustit vládu kvůli skandálům dokonce dvakrát. V prvním případě se tak stalo kvůli sporné půjčce ve výši 373 tisíc liber na pořízení luxusního bytu. O Mandelsonově popularitě svědčí přezdívka „Kníže temnot“. Leckdo by si mohl myslet, že dotyčný má z ostudy takový kabát, že raději chodí kanálem. Naopak. Mandelsonova politická kariéra je na vrcholu. V létě 2004 byl jmenován evropským komisařem pro obchod. Skandály neskandály.

Abychom Knížeti temnot nekřivdili: jeho dlouholeté působení v Blairově New Labour bylo úspěšné. Nejen pro stranu, nýbrž i pro Británii. Jako pragmatik podporoval opuštění tradičních levicových dogmat a přijetí rozumné hospodářské politiky. Díky reformě strany, která má ve znaku rudou růži, má dnes Británie poloviční nezaměstnanost ve srovnání s průměrem zemí „eurozóny“. V roce 2002 Mandelson pobouřil radikální levici výrokem „všichni jsme dnes thatcherovci“. S takovouto levicí se mnoho voličů obejde bez pravice. V tom spočívá kouzlo volebních úspěchů Tony Blaira. Na tradiční levicové hodnoty slyší dnes v Británii jen hrstka extrémistických voličů.

Na druhé straně lze najít dokonale bezúhonné politiky, kteří ovšem nevynikají profesionálními schopnostmi. Bo Ringholm byl švédským ministrem financí během let 1999-2004, aniž by měl ukončenou střední školu. Handicap ve formálním vzdělání samozřejmě nemusí u ministra financí vadit, je-li vyvážen praxí. Ringholm ovšem pracoval výhradně jako funkcionář: v sociální demokracii, ve fotbalovém klubu, následně jako ministr sportu, ministr financí a od konce roku 2004 jako místopředseda vlády.

Skandály se ve Švédsku tolerují pouze tehdy, jsou-li dostatečně velké. Jak jinak než skandál na úrovni banánové republiky lze nazvat skutečnost, že oficiální statistiky nezaměstnanosti jsou permanentně falšované? Je veřejně známo, že švédské statistiky vedou značné procento nezaměstnaných jako dlouhodobě nemocné či jako účastníky rekvalifikačních kursů, kteří nikdy nezískají skutečnou práci. Jde o bezmála jeden milión lidí z celkem čtyřmiliónové práceschopné populace. Koncem března přiznal i největší švédský odborový svaz, že oficiální míra nezaměstnanosti 5,5 % je klam. Skutečná míra nezaměstnanosti se může pohybovat zhruba kolem 20-25 %.

Švédský soukromý sektor nevytvořil od roku 1950 žádný přírůstek v počtu pracovních míst. Žádná z padesáti největších společností na stockholmské burze nebyla založena po roce 1970. Země trvale ztrácí pozice v žebříčku hospodářské výkonnosti. Švédsko žije z podstaty. Svůj podíl na tom nese i fakt, že Ringholm měl o ekonomii ponětí na úrovni funkcionáře fotbalového klubu a jeho předchůdci na tom nebyli o mnoho lépe. Ringholmův nástupce financí Pär Nuder je bakalář práv a rovněž kariérní funkcionář. Jaké výkony lze od něho čekat?

Příklady skandální nemravnosti či neschopnosti lze najít ve kterékoli evropské zemi. Zvláštní zmínku si zaslouží Itálie, kde se v poválečné době vystřídalo již 59 vlád. Navzdory příslovečné politické nestabilitě a mnohdy sporným kvalitám nejvyšších činitelů zaznamenala Itálie hospodářský zázrak, díky němuž je nyní členem elitní skupiny G7. Když se politikové perou o moc a nemají čas na vládnutí, hospodářství prosperuje samo od sebe. Dobrá vláda může akceschopnost zcela postrádat. Stačí, když ekonomice příliš nepřekáží.

Jenže italská metoda vládnutí-nevládnutí má také své slabiny. Ležérní přístup k veřejným financím vedl v minulosti k vysoké inflaci a zadlužení. Italský penzijní systém je ve velmi špatném stavu a reformu potřebuje ještě urgentněji než český. Pro uskutečnění zásadních reforem je ovšem jistá míra akceschopnosti zapotřebí, jak o tom svědčí příklad britské New Labour.

Celkem vzato – hlavu vzhůru. Česká vláda je v jistém smyslu velmi proevropská. Snad až příliš.

(psáno pro Hospodářské noviny)