Jak progresivní daně ničí hospodářský růst

V České republice začal předvolební boj. Jeho dominantním tématem se stávají daně a jejich snižování. Proti sobě stojí dva relativně ucelené návrhy: rovná daň z myšlenkové dílny ODS a návrh na snížení daní nižším příjmovým skupinám Bohumila Sobotky.

Která z obou variant je lepší? Sobotkův návrh má jen jedinou výhodu: stačí jednoduché aritmetické cvičení, aby bylo zřejmé, o kolik si lidé s nižšími příjmy polepší. Snížení dolních daňových sazeb však bohužel nemívá žádný efekt na hospodářský růst a povede jen k výpadku příjmů státního rozpočtu. Mezeru bude nutno nějak vyřešit. Možnosti jsou dvě: buď adekvátně snížit státní výdaje anebo zvýšit jiné daně, například spotřební. Chudší lidé si tedy v konečném důsledku příliš nepomohou. Buď přijdou o některé sociální výhody anebo zaplatí více v jiné formě zdanění. Jako ve známé povídce Šimka a Grossmanna: nechci slevu zadarmo.

Snížení daní může zvýšit hospodářský růst a posílit zaměstnanost. Však se to také mnohokrát stalo v nejrůznějších světových ekonomikách. Všechny úspěšné případy hospodářského oživení vyvolaného daňovými škrty mají jednoho společného jmenovatele: snížení progresivity daňového systému. Ukazuje se, že pro oživení ekonomiky nestačí snížit jen tak nějaké daně, které se jeví jako politicky schůdné: je především nutné snížit mezní (tj. nejvyšší) daňové sazby. Ekonomové Wenli Li a Pierre-Daniel Sarte publikovali v roce 2003 práci s názvem Růstové efekty progresivních daní (Growth Effects of Progressive Taxes). Výzkum byl zaměřen na vztah daňových systémů a hospodářského růstu v šestnácti vyspělých zemí Evropy, Ameriky a Asie. „Snížení daňové progresivity vedlo k vyššímu růstu,“ zní podstatný výsledek této výzkumné práce.

Co platí pro vyspělé země, platí v oblasti daní právě tak dobře pro méně vyspělé ekonomiky. Co mají společného Kamerun, Německo, Belgie, Demokratická republika Kongo, Dánsko, Finsko, Švédsko, Francie, Írán, Zimbabwe, Chorvatsko, Nizozemí, Itálie, Kanada, Japonsko, Rakousko, Izrael, Kongo, Gabun a Senegal? Dvě věci. Za prvé, těchto dvacet zemí patřilo během 90. let do první desítky ekonomik s nejvyšší progresivitou zdanění na světě. Za druhé, hospodářský růst těchto zemí nebyl během tohoto období (a většinou ani doposud) nijak oslňující. Průměrný roční růst HDP v devadesátých letech dosáhl hodnoty 1,9 %, což je hluboce pod světovým Výjimku tvořil Izrael díky boomu technologických investic a také díky tehdy nadějnému mírovému procesu.

Ať už je řeč o chudém Kamerunu nebo bohatém Německu, jedno mají společné: strmá daňová progrese ničí hospodářský růst a zaměstnanost. Jako protipříklad lze postavit Estonsko. Daňová kvóta (neboli celkový objem vybraných daní vyjádřený jako podíl na hrubém domácím produktu) v této baltické zemi dosahuje hodnoty 39,6 %, což není málo – je to dokonce více, než kolik platí na daních Češi. Navzdory nemalé daňové zátěži estonská ekonomika roste překvapivě stabilním 6% ročním tempem. Česká ekonomika se vzmůže maximálně na 4% růst, a to ještě za cenu značného státního zadlužení. Rozdíl je v daňových systémech. Český systém je progresivní, tedy ve své podstatě protirůstový. Zvýšení daňové progresivity navrhované ministrem Sobotkou situaci nezlepší.

Proč ale progresivní daně tlumí hospodářský růst? Důvodů je více. Ziskoví živnostníci a podnikatelé se v podmínkách progresivních daní snaží „optimalizovat“ své daňové závazky: nejraději na nulu. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme to dokonce odsuzovat, ale řečeno slovy klasika, je to asi tak jediné, co proti této rozšířené praxi můžeme dělat. Minimalizace daňových plateb má ovšem kromě výpadků v příjmech státního rozpočtu jeden nepříjemný vedlejší efekt. Podnikatel, který je dlouhodobě na nule nebo dokonce ve ztrátě, nemá šanci získat bankovní úvěr ani jiný seriózní zdroj velkého kapitálu. Progresivní daně tak velmi účinně tlumí rozvoj podnikání. Teprve když daňové sazby poklesnou do takových hodnot, aby se daňová „optimalizace“ přestala vyplácet, lze hovořit o skutečném rozvoji podnikání. Ten zároveň bývá doprovázen vysokou poptávkou po pracovní síle.

Jsou-li daně z příjmů podnikatelů dostatečně nízké a plošné, nemá smysl, aby daně zaměstnanců byly progresivní. Asymetrie obou sazeb nevyhnutelně vede ke vzniku „švarc systému“, což je rovněž celosvětově pozorovaný jev. Jako doplněk rovné sazby daně z podnikových příjmů se logicky nabízí rovná daň z mezd. Toto je nejúčinnější prostředek boje proti šedé ekonomice.
(Psáno pro Lidové noviny)