Kdekdo ví, že důchodový systém představuje největší riziko pro dlouhodobou finanční stabilitu mnoha zemí. Mandatorní výdaje – starobní důchody v první řadě – nabobtnaly během historicky krátkého období do rozměrů, které ohrožují hospodářský růst a dokonce elementární funkce státu. Problém je zhoršený demografickým vývojem. Porodnost klesá a díky pokrokům medicíny roste délka života.
Existuje názor, že tento problém lze snadno vyřešit úpravami parametrů průběžného systému. Stačí mírně zvýšit odvody, snížit náhradový poměr či prodloužit důchodový věk a vše prý bude v pořádku. Systém pak bude permanentně stabilní.
Bohužel nebude. Problém průběžného penzijního systému není pouze finanční, jak ukazují Isaac Ehrlich a Jinyoung Kim v práci Důchodové systémy, demografické trendy a hospodářský růst (NBER, únor 2005). Samotný princip průběžných penzí nepříznivě ovlivňuje demografický vývoj, míru soukromých úspor a dlouhodobé trendy růstu ekonomiky. Chyba není v parametrech systému, ale v jeho samotné podstatě.
Ehrlich a Kim vycházejí z modelu, v jehož rámci je tvorba rodiny endogenní proměnnou. Jinými slovy, založení rodiny není shůry daným hotovým faktem, nýbrž záležitostí, o které každý člověk rozhoduje sám. Člověk ovšem nežije ve vakuu. Při rozhodování o vstupu do manželství a o počtu dětí uvažuje o daních a sociálních dávkách. Z empirických dat vyplývá, že člověk se skutečně chová jako „homo oeconomicus“: pečlivě, byť možná neuvědoměle hledá optimum své užitkové křivky.
Z modelu, který pozorovaným faktům odpovídá, vyplývá podstatné zjištění: nelze neutralizovat vliv nucených mezigeneračních transferů. Demografická krize, která ohrožuje penzijní systémy mnoha zemí, není náhodným jevem. Jde o přímý důsledek penzijních systémů. Ehrlich a Kim dokládají toto tvrzení na panelu údajů z 57 zemí v období 1960-92. „Shledáváme, že sazby důchodových daní mají na svědomí podstatnou část klesajícího trendu v zakládání rodin a porodnosti na celém světě, jakož i snížení sklonu k úsporám a zpomalení hospodářského růstu, zejména v zemích OECD.“
„Naše analýza ukazuje, že rozšíření průběžných systémů během 20. století přispělo ke snížení důležitosti mezigeneračních transferů od dětí ke starým rodičům – což byl tradiční penzijní systém,“ poznamenávají Ehrlich a Kim. Průběžně vyplácené penze rozbouraly tradiční rodinné vazby. Děti se obejdou bez svých starých rodičů – a potenciální mladí rodiče bez dětí.
K podobnému názoru docházejí i Michele Boldrinová, Mariacristina De Nardi a Larry Jones v práci zvané Fertilita a penzijní systém (NBER, únor 2005). „Data ukazují, že nárůst objemu státem zabezpečovaných penzí je negativně korelovaný s mírou porodnosti,“ tvrdí studie. Efekt je natolik masivní, že je schopen vysvětlit 80 % pozorované hodnoty rozdílů v porodnosti napříč různými zeměmi. Výsledky rovněž podporují hypotézu, že volba rodičů ohledně počtu potomků není motivována především kulturními nebo náboženskými zvyklostmi. Hlavním faktorem je ekonomika. Motivací k porodnosti je vytvoření ekonomické základny v podobě dostatečně početného potomstva.
Stará bajka o třech groších vypráví o rolníkovi, který jeden groš spotřebuje, druhý půjčuje synovi a třetí splácí otci. Tak to fungovalo do té doby, než stát zavedl průběžně vyplácené penze: anonymní mašinérii, která ničí klasický model rodiny a dlouhodobě eroduje základnu hospodářského růstu. Motorem růstu je lidský kapitál. Klesá-li porodnost, klesá i tvorba lidského kapitálu.
Zároveň vysychají zdroje, které plní požadavky průběžného penzijního systému. Zvyšování odvodů působí další pokles porodnosti, a tak dále. Kruh se uzavírá. Neexistuje kombinace parametrů, která by nastolila trvale rovnovážný průběžný penzijní systém. Jednou tento závěr patrně vstoupí do učebnic ekonomie jako Kim-Ehrlichův teorém, jehož ignorování zruinovalo kdysi bohaté státy jako Japonsko a většinu zemí Evropské unie.
Existuje jediná cesta, jak alespoň snížit škody: minimalizovat objem státem vyplácených penzí v poměru k HDP. Jako přijatelné řešení se jeví rovný důchod spojený s valorizací důchodového věku podle prodlužování průměrné očekávané doby dožití. Příznivým vedlejším efektem této varianty by bylo snížení nákladů práce, což by přispělo ke snížení nezaměstnanosti. Alternativou je postupně vymřít a ještě předtím zkrachovat.
5 komentářů:
Ono to vypadá,jako by cílem lidstva byla maximální porodnost. Ale tak to není, lidí je dost a dost. Až moc.
Moc jsem to nepochopil, jak je ta "anonymní mašinerie" škodlivá. Původní systém byl přece taky průběžný (každý živil své staré rodiče), teď je to jenom zaručeno státem pro případ špatně vychovaných dětí.
klesne cena prace? ... a kde se vezmou prostredky na ziveni duchodců, at uz zabezpecuji sve rodice(pripadne mne me deti) pres pochybny stat ci jeste pochybnejsi penzijni fondy nebo primo, tak furt se na to musi vydelat
S tezí, která je uvedena v nadpisu Vašeho článku souhlasím jen z části, respektive bych ji následujícím způsobem poupravil: "Neadresný penzijní systém požírá sám sebe".
Ve svém článku mluvíte o tradičních rodinných mezigeneračních vazbách. A co vlastně tyto mezigenerační vazby představovaly? Ve svých principech to byl průběžný důchodový systém tak jak jej známe dnes, s tím rozdílem, že fungoval v rámci rodiny. Tedy se jednalo o: "ADRESNÝ PRŮBĚŽNÝ DŮCHODOVÝ SYSTÉM", ve kterém děti věděli komu přispívají na živobytí a rodiče věděli, že kvalita vychování jejich dětí a rovněž i jejich počet určí kvalitu jejich života ve stáří.
Rovněž se také musíme ptát, co vlastně je současný průběžně financovaný důchodový systém penzijního pojištění. Jedná se vůbec o pojištění? Podle mého soudu nikoliv. Jedná se o pouho pouhou mezigenerační solidaritu.
Nicméně dnes lze ze strany mnoha bezdětných a jednodětných rodičů slyšet proklamaci, že celý život pracují, platí důchodové pojištění a nakonec žádný důchod nedostanou. A jakým způsobem se zrovna tito lidé zasloužili o udržení principu průběžného důchodového systému? Mnohem nižším než Ti, kteří mají dvě a více dětí vedených k poctivé práci.
Jsem přesvědčen, že v dnešní společnosti skutečně došlo k přetrhání rodinných vazeb. A otázka by mohla znít, jestli je ještě šance tyto vazby obnovit a zvrátit tím současný demografický vývoj a posílit míru porodnosti. Jsem přesvědčen, že existence prvku „ADRESNÝCH DŮCHODOVÝCH DÁVEK“ od dětí k rodičům, kde jejich výše by byla určována podle výše odvodů dětí do důchodového systému, by byl rozhodně motivační prvek k posílení míry porodnosti.
Aneb jak bylo uvedeno v článku, že člověk je homo economicus, lze předpokládat, že zodpovědní by skutečně investovali do svých dětí, do lidského kapitálu.
Myslím, si že důchodový mix příjmů každého důchodce by se měl v průměru skládat ze tří pilířů, kde každý by měl představovat zhruba třetinu příjmu. 1) ze stávajícíh neadresných důchodových dávek z průběžného systému, 2) z naspořených prostředků v důchodových fondech, 3) ADRESNÉ DŮCHODOVÉ DÁVKY OD SVÝCH DĚTÍ.
Samozřejmě, že třetí pilíř znamená větší příjmy pro ty co mají více dětí a s většími příjmy. Tím by vzniknul prvek motivace ke zodpovědnému rodinnému modelu. Naopak by nebyl řešením pro některé skupiny obyvatelstva, které zakládají velmi početné rodiny, avšak jejich příliš nepracují. Nicméně tato záležitost je tak trochu na jinou debatu. Nicméně i pro ně by adresné dávky mohly být pozitivně motivující.
Ještě bych se chtěl vyjádřit ke dvěma otázkám adresných důchodových dávek.
A) Zpracování dat takového systému. Je zřejmé, že výpočet důchodových dávek podle aktuálních odvodů dětí, musí být velmi náročný na informační technologie, nicméně v dnešní době již realizovatelný. Zatímco před cca 15 lety by se o něčem takovém vůbec nedalo uvažovat.
B) Byl by takový systém spravedlivý vůči bezdětným párům, kteří nemohou mít děti? Asi nikoliv. Ale stejně se i můžeme ptát, jestli je současný systém spravedlivý k těm, kteří nebili obdařeni velkým intelektem a neměli velké příjmy, tedy ani neodváděli vyšší prostředky v důchodovém pojištění a ani si nemohli příliš naspořit. K těm také není spravedlivý, vždyť oni za to také nemohou, že jim nebylo z hůry dáno.
Jan Kaisrlík
kaisrlik.jan@kaisrlik.cz
Průběžný systém nekrachuje z demografických důvodů. Tato nastavený systém měl svou zkázu zakódovánu již do vínku. Tato zhouba systému se jmenuje vědecko technická revoluce. Průběžný systém je financován výhradně z mzdových prostředků. Vlivem rozvoje techniky podíl lidské práce na celkové produkci klesá. Tím klesá i objem mzdových prostředků. Dochází k paradoxu, kdy produktivita stoupá, podíl mzdových prostředků na hodnotě celé produkce klesá. Nastupující generace si bez zábran přivlastní celou přidanou hodnotu předchozí generace, aniž by jí byla ochotna za to cokoli dát. Razí se heslo: "Dědku naval statek, který jsi celý život budoval a vypadni. Jestli sis přitom nenašetřil, máš smůlu. Ode mne nic nečekej." Jediným řešením je odejít od systému financovanému mzdovými prostředky a navázat jej na hodnotu HDP. Produktivita i HDP vlivem rozvoje techniky rostou. Uživí i více důchodců.
Okomentovat