Proč vyspělé státy nemají rovnou daň

Když je řeč o rovné dani, každého napadne zřejmá otázka: pokud je skutečně tak dobrá, proč již dávno není zavedena ve vyspělých státech západní Evropy a Severní Ameriky? Odpověď je jednoduchá a pro mnohé překvapivá: systém progresivních daňových sazeb je jedním z posledních pozůstatků válečné ekonomiky, který doposud přežil do dnešních časů. Zatímco potravinové lístky a totální nasazení patří dávno minulosti, progresivní danění příjmů přetrvává.

Původ samotného nápadu danit příjmy souvisí s válkou. V dřívějších dobách se vybíraly hlavně daně z pozemků, z obytných domů, spotřební daně a cla. Primát drží Velká Británie, která zavedla daň z příjmů v roce 1799. Daňová sazba byla zvýšena na 2,9 % během napoleonských válek. V roce 1816 byla zrušena. V roce 1842 byla opět zavedena vzhledem k rostoucí finanční náročnosti budování britského impéria. Ve Spojených státech byla daň z příjmů zavedena v roce 1864: rovněž pro účely financování války. V roce 1872 byla zrušena.

Také ve většině ostatních západních států (Německo, Nizozemí, Švédsko, Kanada, Austrálie, Japonsko, Nový Zéland, atd.) byla daň z příjmů zavedena během 19. století. Měla většinou podobu rovné daně. V jiných případech byla tato daň progresivní, ale její sazby byly podle dnešních měřítek extrémně nízké. Například rakousko-uherský systém měl neuvěřitelných 65 daňových pásem, ale výše daňové sazby se pohybovala od 0,58 % (pro příjmy v rozmezí 1200 až 1250 korun ročně) do 3,88 % (pro příjmy od 92 000 do 96 000 korun ročně). S dnešní ideou rovné daně však Rakousko-Uhersko mělo přece jen hodně společného: velmi jednoduché daňové zákonodárství, které neobsahovalo téměř žádné výjimky či odečitatelné položky. Systém musel být tak jednoduchý, aby daňové přiznání dokázal vyplnit každý pekař či koželuh.

Počátek první světové války znamenal konec rovných daní, konec nízkých sazeb a také konec jednoduchých daňových zákonů. Spojené státy zavedly permanentní daň z příjmů v roce 1913, kdy měla dvě sazby: 1 % a 7 %. Šlo o daň pro vyšší vrstvy, protože jen 0,5 % nejbohatších domácností podléhalo povinnosti platit daň z příjmů. Po první světové válce však sazba americké daň z příjmů dosahovala neuvěřitelných 73 % až do roku 1921, kdy ji prezident Calvin Coolidge snížil na 25 %. Tehdy byl mimochodem zaznamenán výrazný efekt Lafferovy křivky, kdy příjmy státního rozpočtu po snížení daní vzrostly do roku 1929 o 61 % při zcela nepatrné inflaci.

Druhá světová válka přinesla další zvýšení daňových sazeb do úrovní, které hraničí s konfiskací. Extrémně vysoké daňové sazby přetrvaly i po válce. Během padesátých let činila mezní sazba daně z příjmu fyzických osob v USA 91 %. Pochopitelně se to milionářům nelíbilo, takže si postupně prosadili celou sérii „děr“ v zákonech a daňových úlev. Když v roce 1963 prezident Kennedy snížil daně na „pouhých“ 70 %, příjmy státního rozpočtu rovněž vzrostly. Totéž se opakovalo v 80. letech. „Válečný štváč“ Ronald Reagan tehdy snížil daňovou sazbu na přece jen mírovým podmínkám lépe odpovídající úroveň 28 %. K žádnému výpadku příjmů nedošlo ani tentokrát. Koncem Reaganova období představoval objem vybraných daní zhruba pětinu HDP, podobně jako před jeho nástupem do funkce.

Hitlerovské Německo zavedlo progresivní daně z příjmů až do mezní sazby 95 %. Snižování mezních sazeb bylo jednou z příčin hospodářského zázraku v 50. letech. Ve Velké Británii přetrvaly extrémně vysoké daňové sazby od válečných let až do vlády Margaret Thatcherové. Z původní úrovně 83 % snižovala Thatcherová mezní daň z příjmů fyzických osob postupně až na 40 %, což je sazba, která platí doposud. Stále je nicméně dosti vysoko nad předválečnou úrovní.
Také daňové systémy v ostatních ekonomikách jsou dosud silně poznamenány první a druhou světovou válkou: vysoké mezní sazby, progresivní struktura a velmi složité daňové zákony, které jsou výsledek desítky let trvajících snah o vyhloubení maximálního počtu děr a skulin.

Progresivní daně v západních zemích nepřevládají díky svým výhodám, ale čistě z důvodu historické setrvačnosti. Zavedení rovné daně by šedesát let po skončení druhé světové války znamenalo návrat do normálních poměrů.

(Psáno pro Hospodářské noviny)