Kdo ukradl moji plíseň

Velké farmaceutické společnosti jsou oblíbeným terčem kritiky. Snaží se prý profitovat z lidských nemocí. Jak ohavné. Ale díky snaze o dosažení zisku byly zachráněny stovky miliónů lidských životů.

Vezměme si penicilin. Každý ví, že jej objevil Alexandr Fleming v roce 1929 díky zapomenuté Petriho misce, na níž se usadila plíseň. Tím ovšem příběh teprve začíná. Flemingův penicilín byl nestabilní, slabý a v klinické praxi bezcenný. Trvalo deset let, než Australan Howard Florey a židovský uprchlík z Německa Ernst Chain vyvinuli technologii, která poskytovala čistý penicilín. Nebyli ovšem schopni vyrobit dost účinné látky.

V tomto momentě vstupuje na scénu farmaceutický průmysl. Tři velké společnosti (Abbot, Merck a Pfizer) poskytli Floreymu a Chainovi peníze a laboratoře. Výzkumný tým se usadil v Peorii, stát Illinois, kde byly k dispozici neomezené zdroje kukuřičného sirupu pro pěstování penicilinové plísně. Tým ovšem narazil na další omezení: původní Flemingův kmen plísně Penicillium Notatum nebyl schopen vyprodukovat dost účinné látky ani v nejlepších podmínkách.

Vědci začali experimentovat s různými druhy plísní. V roce 1943 objevila laborantka Mary Huntová (přezdívaná „Plesnivá Mary“) na tržišti meloun porostlý „pěknou zlatavou plísní“. Šlo o Penicillium Chrysogenum, který dával dvěstěkrát více penicilínu než původní vzorek. Použitím rentgenových paprsků (což byla vlastně hrubá forma genetické modifikace) byl vypěstován vzorek, který byl tisíckrát produktivnější než Flemingova plíseň.

Velké farmaceutické firmy a genová manipulace tudíž přispěly k prodloužení průměrného lidského věku zhruba o dvě desítky let v průběhu bezprecedentně krátké doby. Díky antibiotikům je nyní míra úmrtnosti na nakažlivé choroby ve vyspělých zemích téměř zanedbatelná. Do popředí se dostává rakovina. Úmrtí na zhoubné nádory bývala před sto lety poměrně vzácná, protože většina lidí zemřela na některou nakažlivou chorobu mnohem dříve, než nádor v jejich organismu stačil vůbec vzniknout. Největším strašákem byla tuberkulóza, která pomalu zabíjela lidi bez rozdílu věku.

Bez šťastného nálezu na peorijské tržnici by lidé možná dodnes předčasně umírali na dnes již banální choroby. Věda a průmysl ovšem dokázaly využít biodiverzitu plísní pro masovou produkci penicilínu. Naskýtá se otázka: jestliže plesnivý meloun z tržnice dokázal takový zázrak, jaké poklady čekají na své objevení v tropických pralesech Jižní Ameriky, Asie a Afriky?

Není sporu o tom, že biodiverzita si zaslouží ochranu – když už pro nic jiného, tak přinejmenším kvůli sobecké snaze člověka o prodloužení svého věku. Objevuje se ale jiný problém. Země s nejbohatší přírodou zpravidla patří mezi chudé státy, které navíc často trpí vážnými politickými problémy. Patří mezi ně i ochrana intelektuálního vlastnictví a nejistota ohledně majetkových práv vůbec. Politici z tropických zemí větří příležitost, jak se obohatit na účet bohatých západních firem. Objevuje se myšlenka, že státy by měly získat patentová práva k lékům, které byly vyvinuty na základě rostlinných či živočišných druhů nalezených na jejich území.

Zdravý rozum říká, že tato myšlenka je nesmyslná ze své samotné podstaty. Kdyby se některý člen městské rady Peoria City anebo vlády státu Illinois dožadoval patentových práv k penicilínu, bylo by to jednoduše směšné. Když stejná myšlenka napadne politika z chudé země, zní ovšem úplně jinak. Ihned vzbudí zájem organizací, které se snaží zlepšit životní podmínky v zaostalých zemích. Uprostřed dobrých úmyslů pak absurdita myšlenky, že vlády by měly mít práva na farmaceutické patenty, úplně zaniká. Tento přístup prosazuje organizace Like Minded Mega-diverse Countries (LMMC), která sdružuje 17 vesměs chudých států. Tato organizace se snaží legálně potlačit „biopirátství“, čímž se rozumí činnost, kterou kdysi v Peorii prováděla „Plesnivá Mary“.

Obhájci tohoto přístupu například tvrdí, že Madagaskar by měl mít podíl na ziscích z léků proti rakovině (Vincristine a Vinblastine), které vyvinula firma Eli Lilly s použitím alkaloidů pocházejících z madagaskarské rostliny Cataranthus Roseus. Příběh obou léků je velmi podobný vývoji penicilínu: náhodný objev následovaný léty intelektuálního úsilí a obrovských investic. Eli Lilly získává z prodeje obou léků kolem 100 milónů dolarů ročně, což však rozhodně není nezasloužený zisk spadlý z nebe. Vývoj byl velmi nákladný a oba léky jsou velmi účinné. Například Vincristine pomohl zvýšit pravděpodobnost přežití dětské leukémie z 5 až 25 procent na více než 80 procent.

Jakou zásluhu na tom nesou madagaskarští politici? Vynaložili nějaké úsilí, přispěli penězi nebo intelektem? Nikoli: byli zaměstnáni bojem o moc, který vyvrcholil šestiměsíční občanskou válkou v roce 2002. Od té doby se situace stabilizovala a životní podmínky obyvatel o něco zlepšily, avšak to zajisté nevytváří žádný argument pro nároky na intelektuální vlastnictví k lékům vyvinutých firmou Eli Lilly.

Tím není řečeno, že by bohatý Západ neměl pomáhat chudým zemím. Zejména farmaceutické firmy by mohly hodně pomoci. Madagaskar trpí vysokou dětskou úmrtností. V této zemi s hrubým domácím produktem ve výši 290 dolarů per capita umírá 13,5 % dětí před dosažením pěti let věku. Hlavními zdravotními problémy jsou podvýživa, červi v zažívacím ústrojí, nedostatek jódu a další choroby, které by na Západě byly považovány za banální.

Mohly by licenční poplatky od farmaceutických firem zlepšit tuto neradostnou situaci? Uvažujme. Co je hlavní příčinou chudoby? Ve většině zemí jsou to desítky let špatné vlády a mizerného hospodaření. Dostaly by se peníze za případné licenční poplatky skutečně k těm nejchudším? Zkušenosti s desítkami let finanční podpory chudých zemí ze strany Světové banky a dalších mezinárodních organizacích svědčí o opaku. Snadno dostupné peníze ničí finanční disciplínu a oddalují ekonomické reformy potřebné pro zvýšení životní úrovně.

Farmaceutický průmysl by nicméně přesto mohl (a měl) přispět k životní úrovni nejchudších lidí. Uvažujme o kontraktu: firmy získají možnost využití potenciálního bohatství skrytého v biodiverzitě přírodního prostředí chudých zemí, přičemž na oplátku poskytnou dodávky běžných léků za výhodné ceny a současně podpoří rozvoj výzkumu a vývoje v příslušných zemích. Toto řešení by bylo výhodné pro všechny: pro firmy, vlády, i chudé lidi trpící těžkými, avšak snadno léčitelnými nemocemi. Bylo by mnohem lepší než nucené „znárodňování“ patentových práv ke genetickém materiálu tropické fauny a flóry (včetně plísní), o což někteří politici usilují.

Psáno pro Respekt