Euro, skeptici a antilopy

Když se před několika lety zavádělo euro, rozumní ekonomové i politici věděli, že se tento proces neobejde bez problémů. Teorii optimálních měnových oblastí Roberta Mundella znali všichni. Všichni také věděli, že Evropská unie není optimální měnovou oblastí. Názory na vhodnost či nevhodnost eura vycházely spíše z politických než odborných základů. Samotný Mundell byl nadšeným zastáncem eura, třebaže z jeho teorie vyplýval opak. Domníval se však, že dříve či později bude Evropská unie donucena okolnostmi provést reformy, aby se optimální měnovou zónou skutečně stala.

Tento názor sdíleli i jiní pravicoví eurooptimisté. Patřil mezi ně například i vlivný deník The Wall Street Journal nebo časopis The Economist. V českém prostředí lze například uvést autora tohoto komentáře. Podle tohoto názoru jednotná kazajka společné měny přinutí jednotlivé státy, aby liberalizovaly své politiky, otevřely trhy a omezily míru regulace – jinak je trh přísně potrestá. Ze stejných důvodů byli levicově zaměření euroskeptici proti euru.

Věhlasný Milton Friedman byl vyhlášeným odpůrcem eura a spolu s ním i pravicoví euroskeptici. Tvrdili, že bariéry bránící volnému toku práce, zboží a kapitálu jsou v rámci Evropské unie příliš silné, než aby bylo možno vytvořit optimální měnovou zónu. Václav Klaus citoval práci Hugha Rockoffa, podle níž se USA staly optimální měnovou oblastí teprve po roce 1930. Petr Mach ve své publikaci Úskalí evropské integrace (duben 2002) uvedl, že euro je především nástrojem přerozdělování a prostředkem pro vytvoření „Spojených socialistických států evropských“, o nichž snil Lev Trockij.

Píše se polovina roku 2005 a zdá se, že pravicoví euroskeptici měli pravdu. Evropa se od zavedení eura ani zbla nepřiblížila ideálu optimální měnové oblasti. Nejsou známky, že by docházelo k postupné synchronizaci evropského hospodářského cyklu. Volný pohyb pracovních sil se týká příliš úzké vrstvy osob, než aby měl zásadní makroekonomický význam. Ani volný pohyb kapitálu nepostačuje jako vyrovnávací mechanismus. Mezinárodní toky kapitálu a pracovních sil však nemohou fungovat jako vyrovnávací mechanismus bez liberálních domácích trhů.

Na ekonomickou stagnaci a vysokou nezaměstnanost však vlády postižených zemí nereagují intenzivním reformním úsilím, jak pravicoví eurooptimisté doufali. Spíše lze zaznamenat zvýšený zájem o „starolevicové“ myšlenky. Francouzští levicoví euroskeptici proto hlasovali proti levicově eurooptimistické ústavě – čímž paradoxně udělali radost pravicovým euroskeptikům.
Ti nyní mohou pociťovat zadostiučinění, neboť vše, před čím varovali, se začíná plnit. Dokonce se vyskytují úvahy o rozpadu eurozóny. Žádný seriózní kritik nicméně zatím neměl odvahu otevřeně vystoupit s prohlášením typu „dávám euru rok, maximálně dva“. Proč? Opustit euro je mnohem obtížnější než jej přijmout. Existují pro to nejméně dva důvody.

Důvod číslo jedna. Představme si ekonomiku, která má problémy s příliš silnou měnou. Její výrobci nejsou schopni uplatnit své zboží v zahraničí a do země masově proudí levné zboží z Asie a z východní Evropy. Podniky bankrotují, nezaměstnanost roste. Ano, v takovémto případě by devalvace (tj. opuštění eura a zavedení „měkké“ měny) téměř jistě pomohla. Potíž je v tom, že toto není případ Německa, Francie, Nizozemí ani Itálie. Tyto země nemají zásadní problémy s obchodní bilancí. Stagnací postižené Německo a Nizozemí mají dokonce masivní přebytky zahraničního obchodu. Opuštění eura by neodstranilo nepružnost zmíněných ekonomik.

Důvod číslo dvě. Dejme tomu, že některé ekonomika má skutečně problémy, které by bylo možné řešit zavedením slabší měny. Tento krok by ovšem mohl mít takové vedlejší efekty, že by nestál za riziko. Ekonomika, která se jako první odpoutá od eurozóny, bude zranitelná jako oslabená antilopa odloučená od stáda. Investoři budou požadovat od dluhopisů této země (státních i podnikových) rizikovou prémii. Ta se bezprostředně promítne do dražších úvěrů, což je vlastně ekvivalent měnové restrikce. Slabá národní měna se může stát snadným cílem mezinárodních spekulantů, což může vyústit v měnovou nestabilitu. To samozřejmě není dobré prostředí pro ekonomický růst. Alternativou může být omezení konvertibility, což je velmi nežádoucí pro otevřené ekonomiky.

Stručně řečeno: euroskeptici měli pravdu, když poukazovali na obtíže. Členské země eurozóny však mají příliš silnou motivaci u společné měny zůstat.

psáno pro Hospodářské noviny