Německo: dotace a silná ruka státu

Bezmála patnáct let po sjednocení Německa se ve východní části země derou do popředí antiliberální síly: postkomunisté a neonacisté. Nezaměstnanost se blíží 20 procentům. Mladší a vzdělanější lidé stále utíkají na Západ. Fiasko. Jinak to nazvat nelze.

Kořen problémů je třeba hledat v roce 1990, kdy kancléř Kohl souhlasil s výměnným poměrem měkké východní marky k tvrdé západoněmecké marce v poměru 1:1. Tento populistický tah byl nadšeně oslavován. Východní Němci si však neuvědomili, že jásají nad vlastní katastrofou. Jejich příjmy a úspory se důsledkem administrativního rozhodnutí několikanásobně zhodnotily. S otevřením hranic pominul důvod, aby kupovali podřadné zboží produkované východoněmeckými národními podniky. Východoněmecký průmysl ztratil schopnost konkurovat. V období 1989-93 se „vypařilo“ 3,7 miliónu pracovních míst. Pokusy o „aktivní politiku zaměstnanosti“ totálně selhaly. Srovnejme tento vývoj s tehdejším Československem, kde byl zaveden tržní, „vekslácký“ kurs koruny. Slabá koruna v počátcích transformace uchránila českou ekonomiku před nejhorším.

Dalším viníkem katastrofy jsou dotace. Spolková vláda napumpovala na východ neuvěřitelné částky: celkem 1250 miliard euro. V přepočtu více než 2,25 miliónu českých korun na osobu! Leckdo kroutí hlavou: „Jak je možné, že navzdory obrovským dotacím ze Západu jsou na tom nové spolkové země stále tak špatně?“ Toto je špatně položená otázka. Východní Německo neprožívá krizi navzdory obrovské finanční pomoci. Naopak. Samotná finanční pomoc je příčinou krize. Východoněmecké dálnice jsou díky dotacím perfektní, ulice měst jsou dokonale vydlážděné a opatřené novým osvětlení. Mohou sloužit jako moderní ilustrace Potěmkinových vesnic.

Obrovské dotace jsou ukázkou ekonomické nejapnosti německých vlád. Němečtí politici si neuvědomili, že dotace v celé historii světa nikomu neprospěly. Například Marshallův plán ve skutečnosti fungoval jen proto, že byl spojen se zavedením liberální tržní ekonomiky v účastnických zemích. Situaci východního Německa lze nejlépe přirovnat ke Španělsku v 16. až 18. století. Tehdy do země dlouhodobě proudily tuny zlata a stříbra z Jižní Ameriky – ekvivalent mnohamiliardových dotací. Důsledek: totální ztráta konkurenceschopnosti španělských výrobců. Země byla v důsledku nadhodnocené měny zaplavena dovezeným zbožím. Ve Španělsku se proto nekonala průmyslová revoluce. V britských koloniích v Severní Americe se žádné zlato nenašlo – a dnes je hlavním světovým jazykem angličtina, nikoli španělština.

Zpět k Německu. K vyvrcholení všech škod se ke slovu začaly hlásit odbory prosazující zcela nerealistické požadavky na výši mezd a ochranu pracovního trhu. Heslo „za stejnou práci stejnou odměnu“ zcela ignorovalo rozdílnou produktivitu v obou částech Německa. Čisté příjmy zaměstnanců vzrostly během 90. let na 85 % západního průměru. Nikoli však produktivita. Příčiny vysoké nezaměstnanosti jsou zřejmé.

Novodobá historie východního Německa svědčí o naprostém krachu vládních politik a programů zaměřených na posílení růstu a zaměstnanosti – celkem jich bylo přes 150. Málokde je selhání státu tak zřejmé a názorné jako právě zde. Ano, východní Němci se dnes těší vyššímu životnímu standardu než v roce 1989. Jsou však závislí na dotacích jako narkoman na drogách. Jednoho dne spolkové podkladně dojdou peníze a bude nutno začít odvykací léčbu.

Stále více voličů ovšem vidí spásu ve stranách prosazujících silnou ruku státu. Postkomunistickou PDS netřeba komentovat. NPD navazuje na tradice NSDAP. Staří nacisté měli v programu „Gemeinnutz vor Eigennutz“ – společenské blaho před prospěchem jednotlivce. „Jsme socialisté, nepřátelé dnešního kapitalistického systému,“ řekl Adolf Hitler v prvomájovém projevu v roce 1927. Jeho následovníci z NPD hovoří o „sociálních povinnostech podnikatelů“, „hospodářství pro lidi“, o nutnosti daňově trestat podniky přesouvající výrobu do zemí s nízkými mzdami, atd. Názory nacionálních a demokratických socialistů na ekonomiku se pozoruhodně shodují. „Ze sociální spravedlnosti vyrůstá národní lidové společenství (nationale Volksgemeinschaft),“ uvádí volební program NPD. Kdo vůbec vymyslel termín „krajní pravice“?