Chudoba, opičí triky a strach z úspěchu

Proč jsou některé země bohaté a jiné chudé? Tradiční levicová hypotéza hovoří o vykořisťování. Nevysvětluje ovšem, proč se mnohé státy propadly do největší bídy teprve po získání nezávislosti.

Lepší vysvětlení podává peruánský ekonom Hernando de Soto. Co mají všechny chudé země společné? Nedaří se v nich legálnímu podnikání. Hospodářskému životu dominuje šedá ekonomika. Metropole chudých afrických, latinskoamerických či asijských zemí kypí aktivitou, avšak v převážné většině se jedná o podnikání „bez papírů“.
„Pracovali jsme pro Mubarakovu vládu a zjistili jsme, že kolem devadesáti procent Egypťanů vlastní majetek a živnosti mimo právní systém. Jinými slovy, šedá ekonomika v Egyptě pokrývá 90 % populace. Tito lidé, kteří jsou převážně chudí, celkově vlastní majetek v hodnotě 245 miliard dolarů. Egypťané dokázali, že jsou plni podnikatelského ducha. Chybí jim ovšem právní systém, aby mohli znásobit hodnotu svého jmění.“

Mnozí ekonomičtí laikové podléhají zkratkovitému uvažování, že na podnikatele musí být přísnost a že šedou ekonomiku je nutno zakázat, potlačit, eliminovat. Registrační pokladny, finanční policie, daňové kontroly, regulatorní úřady, a tak dále. Tento přístup je ovšem naivní už jen proto, že mnohé země s šedou ekonomikou stojí a padají. Podle odhadů Světové banky má neformální ekonomika podíl na hrubém národním produktu Ruska 46 %, Brazílie 40 %, Kolumbie 39 %, Mexika 30 %, Indie 23 %, Číny 13 % a USA 9 %. Kdyby někdo měl tu moc totálně zrušit šedou ekonomiku například v Brazílii, tato země by se zhroutila.

Regulace nepomáhá. „Chudé země regulují podnikání nejvíce,“ píše Světová banka. „Bolívie, Burkina-Faso, Čad, Kostarika, Guatemala, Mali, Mozambik, Paraguay, Filipíny a Venezuela regulují nejvíce. Skupina mnohem bohatších zemí – Austrálie, Kanada, Dánsko, Hong Kong, Jamajka, Nizozemí, Singapur, Švédsko a Velká Británie – regulují nejméně. V Austrálii lze založit podnik za dva dny; na Haiti je zapotřebí průměrně 203 dní. V Dánsku není třeba nic platit, zatímco v Kambodži je třeba mít pro začátek legálního podnikání pětinásobek průměrného ročního příjmu.

Hernando de Soto rozptyluje další pověru, že překážkou podnikání je byrokratická zátěž. „Mluvím raději o právní než o byrokratické zátěži, protože máme sklon obviňovat byrokraty za zákony, které píší politici. Domnívám se tedy, že bychom se neměli dívat na byrokraty jako spíše na politiky, kteří stojí za nimi.“

Přílišná složitost zákonů mnohdy téměř znemožňuje podnikání. V právní džungli mohou přežívat a dokonce prosperovat menší firmy. Jakmile však určitý podnik doroste do určité velikosti, nastávají problémy. Harvardský profesor David Dapice uvádí případovou studii z Vietnamu. Pan Nam (jméno je fiktivní) vyrábí kvalitní nábytek již od roku 1997. Podnik financuje z osobních úspor, zadržených zisků, půjček od přátel a občas i od lichvářů.
Jednoho dne dostane pan Nam nabídku od evropského distributora nábytku. Kombinace kvality a ceny připadá evropské firmě velmi přitažlivá. V rámci prvního kroku spolupráce evropská firma učiní objednávku v hodnotě 75 miliónů dolarů, která má být dodána v osmi dodávkách v průběhu následujícího roku. Jde samozřejmě o největší objednávku, jakou pan Nam v životě dostal, a jaká by jeho firmu mohla dostat do vyšší ligy.

Ke splnění objednávky musí pan Nam investovat do dvou nových linek evropské výroby, nakoupit materiál a přijmout 350 zaměstnanců. Pozemků má pan Nam naštěstí dostatek. Celkově jeho kapitálové potřeby dosahují částky 6 miliónů dolarů – což není na pohled nijak závratná suma, zejména ve srovnání s potenciálním výnosem této investice. Je však daleko za hranicemi osobních úspor, půjček od přátel či lichvářů, atd.

Pan Nam se tedy vydá do banky. Státní banka nepřichází v úvahu, protože nelze nabídnout zástavu v dostatečné hodnotě. V soukromé bance to vypadá nadějněji. Úvěrář má zájem a předá panu Namovi seznam dokumentů, které je nutno předložit. Není problém dokázat, že podnik je skutečný, zakázka je nefalšovaná, atd. Nepřekonatelnou se však ukazuje poslední podmínka: předložit auditovanou finanční historii podniku nejméně za poslední dva roky. „Nemůžu předložit své účetnictví nezávislému auditorovi!“ uvědomuje si pan Nam, „zavřeli by mě pro úplatkářství nebo pro něco jiného!“ Naděje na úvěr se rozplynula.

Pan Nam není ze své přirozenosti žádný gauner. Pouze se chová tak, aby jeho firma přežila. Nikdy neměl v úmyslu korumpovat, unikat daním, pašovat nebo porušovat zákoník práce, ale firma by nemohla bez všech těchto přestupků existovat. Existovala jen volba mezi nekonkurenceschopností a ilegalitou. Na počátku jeho podnikání jej navštívil zástupce „servisní společnosti“ a nabídl mu své služby. „Vím, že platíte 10 miliónu dongů pokaždé, kdy z přístavu dostanete zásilku materiálu. Za poplatek 11 miliónu dongů za vás zařídím veškeré náležitosti a navíc vám dám fakturu na 20 miliónu dongů. Tím můžete snížit své platby DPH a daně z příjmů. V konečném výsledku zaplatíte za přístavní poplatky pouze 3 miliónu dongů. Vaši konkurenti to dělají stejně!“

Podobných „servisních společností“ bylo více. Za rozumné poplatky pomáhaly překonávat úskalí vietnamské byrokracie. Nyní se však tyto praktiky (zvané souhrnně „opičí triky“) staly pro pana Nama nepřekonatelnou překážkou pro růst. Pan Nam si je naprosto jistý, že v případě auditu by vyšly najevo skutečnosti, které by zlikvidovaly jeho podnik a znamenaly by osobní katastrofu pro něho i jeho rodinu.

V případě Vietnamu je ovšem zároveň nutné poukázat na obrovský úspěch, jímž bylo zavedení nového zákona o podnikání v roce 2000. Tento zákon výrazně zjednodušil podnikání a omezil rozhodovací a povolovací pravomoci úředníků. Začalo vznikat obrovské množství nových podniků. Dědictví minulosti však omezuje růst podniků, které nesou hříchy minulosti a kromě toho ani dnes není vietnamské podnikatelské prostředí úplně dokonalé.

V mnoha zemích lze pozorovat jev zvaný „strach z úspěchu“ – což je obava ze situace, kdy mimořádně úspěšný soukromý podnik vzbudí nežádoucí pozornost úřadů. V jistém stádiu vývoje je vysoce pravděpodobné, že majitel podniku bude obviněn z daňových úniků, úplatkářství či jiných přečinů. Důsledkem mohou být ruinující pokuty, konfiskace majetku a účtů, vězení – to vše bývá prezentováno veřejnosti jako boj proti korupci a snaha vlády prosadit vládu zákona.

Kde však končí legitimní snaha vlády o prosazování zákonnosti a kde začíná svévole? Ekonomové se přou, do jaké míry si ruská vláda počíná správně při potlačování oligarchů. Jde například o široce publikovaný případ Michaila Chodorkovského. „Tito lidé očividně porušovali zákony a v zájmu právního státu je nutné je potrestat. Lepší pozdě než nikdy,“ tvrdí jedni. „Chodorkovskij a ostatní podnikali v prostředí, kdy pro nejednoznačnost zákonů nebylo prakticky možné dokonale dodržovat zákony. Bylo by lepší udělat tlustou čáru za minulostí a soustředit se na pěstování příznivého prostředí pro budoucnost než používat minulost jako klacek na politicky nepohodlné podnikatele,“ namítají druzí.

Který názor je správný, nelze paušálně rozhodnout. „Tlusté čáry“ skrývají nebezpečí morálního hazardu, přílišná důslednost v postihování minulých hříchů může zmrazit podnikání. Jisté je, že i tak vyspělá země jako Spojené státy trpěla v 19. století těžkou korupcí a slabou vládou zákona. „Kdo neokrádá železnice, okrádá sám sebe,“ říkalo se – železniční společnosti byly tehdy široce neoblíbené jakožto arogantní podniky s velkým korupčním vlivem. Přirozenou cestou se však podnikatelské prostředí v USA postupně kultivovalo až do podoby, jakou známe dnes.

Nelze chválit korupci a šedou ekonomiku jako něco báječného. Jde však spíše o příznaky špatného podnikatelského prostředí než o samotné příčiny problémů. Tímto směrem by také mělo směřovat jejich řešení.