Zemanova skrytá reaganomika

Tento fakt nelze popřít: česká ekonomika roste. Podle některých ukazatelů se jí daří nejlépe v novodobé historii. Nejde pouze o poněkud abstraktní ukazatel HDP, pod kterým si stejně většina normálních lidí nic konkrétního nepředstaví. Příznivé údaje se týkají hlavně hmatatelných položek.

Mzdy rostou a nejsou přitom vypláceny v inflačních penězích, nýbrž v tvrdé měně, jejíž kurs stále posiluje. Začátkem roku 1999 činila průměrná mzda v přepočtu 350 euro. Začátkem roku 2005 to bylo již 590 euro. Odpovídá to 9,2% průměrnému ročnímu růstu. Stále větší počet Čechů při cestách do zahraničí ztrácí (alespoň někdy a někde) pocit beznadějně chudých příbuzných.

Pocit finanční jistoty vede stále více Čechů k tomu, že se nebojí zadlužení. Hypotéky ostatně nikdy nebyly levnější. Stavební ruch je další viditelnou známkou růstu české ekonomiky. Nové domy jsou patrné pouhým okem. Statistiky tento dojem potvrzují. Prosincový údaj Českého statistického úřadu hovoří o 9,3% růstu stavební výroby, což je nejvyšší číslo zaznamenané od roku 1993.

Naskýtá se otázka: komu za toto štěstí vděčíme?

Podívejme se zpátky do roku 1998. V parlamentních volbách vítězí sociální demokracie Miloše Zemana, který vzápětí formuje jednobarevnou vládu. Mnozí ekonomové jsou zděšeni radikální rétorikou premiéra, monstrózními vizemi ministra průmyslu Grégra a populistickými sliby ministra práce a sociálních věcí Špidly. Katastrofické scénáře hovoří o pádu koruny a konci její konvertibility, růstu inflace, drastickém zvyšování daní, explozi státních dotací, pádech bank, vysoké nezaměstnanosti, nekontrolovaném růstu zadlužení a v konečném důsledku o všeobecném marasmu.

Ano, všechny tyto průšvihy by bývaly mohly nastat – kdyby Zemanova vláda splnila, co naslibovala. Ve skutečnosti pod maskou populismu fungovala převážně rozumná hospodářská politika. Z Grégrových vizí se časem stal jen rázovitý folklór. Koruna začala postupně posilovat, zatímco inflace zůstala pod kontrolou. Z velkorysých plánů podpory průmyslu nezbylo téměř nic. Naopak, Zemanova vláda v rozporu s původními sliby provedla nutnou sanaci bank. Posléze uskutečnila radikální privatizaci bankovního sektoru. Tento krok byl snad vynucený okolnostmi, nicméně vláda jej provedla důsledně a bez zbytečných okolků.

Hospodářská politika Zemanovy vlády v mnoha ohledech až neuvěřitelně připomínala Reaganovo prezidentské období. Mix restriktivní antiinflační měnové politiky s rozpočtovou expanzí, liberalizace bankovního sektoru (v českém prostředí privatizace bank), deficitní hospodaření a snižování daní – toto vše byla reaganomika. Málokdy se vzpomíná na fakt, že Zemanova vláda snížila mezní sazbu daně z příjmů fyzických osob ze 40 % na 32 %. Nešlo tedy o symbolický krok. A stejně jako americký federální rozpočet v 80. letech, také české ministerstvo financí nezaznamenalo žádný výpadek příjmů.

Uvedené podobnosti byly zčásti náhodné. Například zmíněná protiinflační politika byla praktikována Českou národní bankou navzdory vládě, nikoli v souladu s ní. Nic to však nemění na výsledku: česká ekonomika dostala mohutný růstový impuls. Reaganův impuls trval s nepatrným přerušením v době první války v Perském zálivu až do roku 2000. Také Zemanovi následníci doposud žijí z jeho odkazu. Podobně jako Bill Clinton, také oni si mohli dovolit mírně zvýšit daně, aniž by to na výkon ekonomiky mělo podstatný vliv. Ministr financí Bohuslav Sobotka v roce 2002 prohlásil „nečekejte žádnou reaganomiku“. Měl pravdu: reaganomika už byla.

Nikdo není dokonalý. Co se Zemanově vládě nepovedlo? Zatímco během Reaganova prezidentství nezaměstnanost poklesla, v České republice od roku 1998 významně vzrostla. Zanedbání malých a středních podniků, které se nejvíce podílejí na zaměstnanosti, bylo největší chybou. Ani Zeman ani Reagan se též nezabývali problémy penzí a zdravotnictví. Jejich řešení evidentně zůstane úkolem pro další vládu. Totéž platí státní dluh. Ale i americký federální deficit začal významněji klesat teprve v roce 1993, tedy pět let po odchodu Ronalda Reagana z funkce.

Ať už si o Miloši Zemanovi a jeho pitoreskním politickém stylu myslíme cokoli, jedno mu musíme přiznat: jeho hospodářská politika vůbec nebyla zcestná. Byla úspěšná do té míry, do jaké byla nevěrná populistickým slibům.