Ke kořenům sociální spravedlnosti

Politická levice považuje soucítění s chudými za svůj „majetek“. Podle této interpretace vládlo na zemi odjakživa jen vykořisťování a sobectví – až do zavedení sociálního státu, který přinesl solidaritu a sociální spravedlnost. Ale systémy a instituce pro pomoc chudým existovaly dávno předtím, než si tuto činnost monopolizoval stát.

Během 19. století existovala ve vyspělých zemích síť spolků a pokladen, které poskytovaly podporu svým členům v případě úrazu, nemoci nebo stáří. Podle některých odhadů byla ve vyspělých zemích zhruba polovina dělníků kryta různými formami sociálního pojištění – aniž by stát musel „solidaritu“ nařizovat zákonem. Podpůrné spolky měly často ráz lóží, bratrstev, církevních či krajanských sdružení. Dodnes existují a sociální činnost vykonávají například svobodní zednáři, Rytíři Kolumbovi anebo třeba Czech and Slovak Fraternal Life Company, která vznikla v USA roku 1854 a v současnosti má 30 tisíc členů. Tato bratrstva fungují nejen jako společenské organizace, ale též jako regulérní životní pojišťovny na neziskovém principu. Jejich účel se nezměnil: vzájemná pomoc.

Soucit s bližními patří k základním lidským vlastnostem. Zpolitizované slovo „solidarita“ vzniklo teprve ve 40. letech 19. století. Dávno předtím se však hovořilo o „vzájemnosti“. Ekvivalent tohoto slova nechybí v žádném evropském jazyce. Leckoho možná překvapí, že termín „sociální spravedlnost“ má prastarý původ v hebrejském slově „cedaka“ (spravedlnost). Podle židovské interpretace má každý spravedlivý (cadik) za povinnost přispívat ke zmírnění chudoby nejméně desetinou svých příjmů.

Cedaka tudíž není milosrdná charita (pro ni existuje termín „rachamim“), nýbrž samozřejmá povinnost. Její nejvyšší formou je pomoci chudému, aby si uměl vydělávat sám. Již v talmudických dobách existovaly fondy bezúročných půjček zvané „gemach“ – v mnoha židovských obcích na celém světě fungují dodnes. Povinností chudého je usilovat, aby nezůstával na podpoře déle, než je nezbytně nutné. Každý má povinnost vyhýbat se nutnosti čerpání podpory. Kdo se nestará sám o sebe, nemá nárok, aby se o něho starali ostatní (Bava Mecia 32b).

Talmud systemizuje sociální podporu do překvapivých podrobností. Existovala například definice existenčního minima, jíž byl roční příjem ve výši 200 stříbrných denárů (Bava Kama 7a-7b). Nárok měl každý, kdo žil v dané obci nejméně jeden rok. Talmudické pojetí sociální spravedlnosti se však podstatně liší od dnešního. Především, péče o chudé není záležitostí státu, nýbrž jednotlivců a obcí. Každý se může rozhodnout, zda podpoří přímo „svého“ chudého, anebo zda věnuje svůj příspěvek nadaci či náboženské obci. Počítá se i podpora starých rodičů. Výhody jsou zřejmé: příspěvky jsou adresné a žádný politik si nemůže budovat svůj věhlas na rozdávání z cizích peněz.

Dárce též vidí, jaký efekt má jeho dar. Traktát Ketubot vypráví příběh o bohatém rabínovi, který pravidelně posílal chudé rodině ke Dni smíření obnos 400 stříbrných. Jednou se rabínův syn vrátil i s penězi řka, že chudí je již nepotřebují. „Dohadovali se, jaké víno dají na stůl a jakým parfémem provoní byt,“ sděloval otci. „Skutečně? Oni mají tak vybraný vkus?“ žasl rabín. „Vrať se a dej jim dvojnásobek.“ Velkorysost je ctnost, sděluje nám tento příběh.

Talmud nicméně praví, že přehnaná dobročinnost by neměla ohrozit finanční stabilitu samotného dárce. Jako maximální přípustná míra se udává hranice 20 % příjmů. Zde je zřejmý rozdíl mezi předluženými státy, které za účelem udržení „sociálního smíru“ rozdávají nejen z cizích peněz, ale i z peněz těch, kdo se ještě nenarodili. Mnohé židovské obce prosperovaly či stále prosperují stovky let; moderní sociální státy mohou bez reforem existovat nejvýše pár desetiletí.
Spravedlnost není jen záležitostí peněz. Rabi Jicchak řekl: „Kdo dá chudému minci, bude šestkrát požehnán, ale kdo s chudým vlídně promluví a oživí jeho ducha, tomu náleží jedenáct požehnání.“ Ano, můžete si myslet, že stát z vašeho příjmu čerpá „na solidaritu“ mnohem více, než kolik je zdrávo. Kdo však dá úsměv a dobré slovo, nikdy nezchudne.

Koneckonců, kdo je skutečně bohatý? Ten, kdo je šťastný se svým údělem, jak praví traktát Pirkei Avot. Kdybychom toto kritérium považovali za hranici nouze, zřejmě bychom zjistili, že chudobou trpí i mnozí, kteří mají v nominálním vyjádření značný majetek.

psáno pro Hospodářké noviny