Pravidla, medaile a státní rozpočet

Ekonomické souvislosti olympijských her (a sportu obecně) se obvykle zužují na otázky nákladů na výstavbu sportovních stadiónů a příjmy z reklamy nebo sponzorství. Občas se diskutuje i o odměnách špičkových sportovců.

Přesto je hlavní ekonomický smysl sportu jiný, mnohem hlubší. Odhlédněme na chvíli od právě aktuálních zimních sportů a položme si otázku, proč je na všech kontinentech tolik oblíbená anglická fotbalová liga. Fotbal se hraje skoro všude na světě, ale v mnoha zemích se fanoušci raději dívají na přímé přenosy z Liverpoolu nebo Chelsea než na svoji vlastní první ligu. V Thajsku se obraz Davida Beckhama dostal i do některých buddhistických chrámů. Ve Vietnamu vynakládají fanoušci na své poměry horentní sumy za satelitní přijímače, aby se mohli v pozdních nočních hodinách dívat na anglické stadióny. Proč?

Na tuto otázku odpověděl jeden vietnamský příznivec evropského fotbalu jednoznačně: „Naše liga není zajímavá. Všichni předem vědí, kdo vyhraje. Rozhodčí pískají podle toho, jak je který klub zaplatí.“ Ano, toto je odpověď. Korupce má za následek, že rovné soutěžní podmínky jsou pokřiveny, divácký zájem se vytrácí a přízeň sponzorů nakonec také. Lepší hráči postupně odcházejí do klubů v zahraničí, kde se píská rovně a nikoli podle úplatků.

Totéž, co platí pro úspěch ve fotbalu, platí i pro úspěch v hospodářství: úspěch je založený na přesných pravidlech a jejich dodržování. Proč se právě Anglie stala první zemí, kde proběhla průmyslová revoluce? Bezpochyby to bude mít souvislost s tím, že výraz „fair play“ je anglického původu. Též francouzský výraz „laissez-faire“ (ve volném překladu „svobodné podnikání“) zajisté souvisí se skutečností, že otcem novodobých olympijských her byl baron Pierre de Coubertin. Francie před sto lety byla svobodnou dynamickou ekonomikou, která za Anglií příliš nezaostávala a v mnoha ohledech ji dokonce předčila. Ostatní západoevropské státy tyto dva velké vzory následovaly (Severní Amerika samozřejmě také).

Zrodil se klasický evropský hospodářský model, který je typický tím, že pravidla mají přednost před konexemi a o případných sporech rozhoduje nezávislý soud. Evropané si málo uvědomují přednosti svého systému před modelem čínským, v jehož rámci hrají vztahy a známosti (guanxi) hlavní roli, kdežto psaná pravidla jsou chápána jako celkem nezávazná a proměnlivá doporučení. Čínská (a v širším smyslu obecně asijská) mentalita má za to, že soudy jsou pro zločince, kdežto slušní lidé se vždycky nějak dohodnou: podobně jako fotbalové kluby před zápasem.

V rámci klasického evropského modelu měl stát jen roli nezávislého soudce s píšťalkou a kartami. To již dávno neplatí. V současnosti si stát jakožto sudí s chutí sám zakope. Není lepší ilustrace než státní podpora sportu.

Příkladem může být Austrálie. Ačkoli tato tropická země nemá ideální podmínky pro zimní sporty, její výprava na olympijských hrách v Turíně je překvapivě početná. Také australské medailové zisky z předchozích zimních her nejsou úplně zanedbatelné. Důvod?

V 70. letech došel stát k závěru, že Australané vozí z olympijských her málo medailí, a že je to „národní ostuda“. Začali proto mohutně podporovat vrcholový sport. Když se v roce 1990 rozpadl východoněmecký státem organizovaný systém podpory sportu, Australané zaměstnali mnoho trenérů z NDR. Cíleně se specializovali na menší sporty a ženské disciplíny, kde byla menší mezinárodní konkurence a tudíž větší šance na medailová umístění. Vláda se pobídkám sportu věnovala stejně pečlivě jako investičním pobídkám.

Výsledky se dostavily. Zatímco z Montrealu v roce 1976 nepřivezli Australané ani jednu zlatou medaili, v roce 1992 jich získali sedm a v roce 2004 již sedmnáct (řeč je o letních hrách). Takovýto úspěch není zadarmo. Michael Jennings ze serveru Samizdata.net uvádí, že při odhadovaném počtu 20 olympijských vítězství každé čtyři roky a státních výdajích na vrcholový sport v hodnotě 110 miliónů USD ročně přijde každá olympijská medaile daňové poplatníky celkem na 22 miliónů amerických dolarů.

Je to přiměřená cena? Stojí národní hrdost za tyto peníze? Zlepší se těmito výdaji fyzická kondice a zdravotní stav australské populace? Je podstatný rozdíl mezi chemickým dopingem a finančním dopingem ze strany státního rozpočtu? Těžko říci. V každém případě se sportem v původním Coubertinově chápání má nynější státem podporovaná produkce medailí sotva něco společného. Ani s ideály fair play či laissez-faire.

psáno pro Hospodářské noviny