Lafferova křivka a vymyšlený závod ke dnu

Evropské levicové síly jsou silně znepokojeny jevem, který nazývají „závod ke dnu“ (race to the bottom). Konkurence mezi státy prý povede ke stavu, kdy daňové sazby postupně klesnou až k nule. Příjmy státu nakonec téměř vyschnou. Důsledky prý budou hrozivé: rozvrat sociálního smíru, zánik veřejných služeb, nekontrolovatelné pouliční gangy, degenerace společnosti na hrstku boháčů a zástupy nuzáků. Jaká strašná budoucnost nás čeká s nižšími daněmi!

Tyto obavy jsou ovšem nesmyslné. Daňové příjmy západních zemí jsou v současnosti vyšší, než byly v roce 1960 (vyjádřeno vzhledem k výkonnosti ekonomiky). V průběhu dvacátého století objem daní vybíraných ve vyspělých státech neustále rostl. Teprve během 80. až 90. let došlo ke zpomalení růstu podílu státu na ekonomice.

Například Německo vybíralo v roce 1960 na daních 35,2 % hrubého domácího produktu. To bylo v dobách, kdy se hovořilo o hospodářském zázraku. V roce 1980 stouplo daňové inkaso na 45 % HDP. Na této hladině se německé veřejné příjmy drží s malými výkyvy doposud. Není nijak překvapivé, že takto vysoká zátěž způsobila zastavení hospodářského růstu. Podle odhadů společnosti Williams de Broë šlo o ztrátu hospodářské dynamiky v hodnotě 2,6 % HDP ročně. Německo proto již dávno není hospodářským zázrakem.

Ke stabilizaci příjmů došlo i ve Velké Británii na přibližně 38 % a v Belgii na 49 % HDP. Je zřejmé, který z těchto dvou států je proslulý rychlým růstem ekonomiky a který naopak stagnací a vysokou nezaměstnaností.

Zvláštním případem je Irsko. V této zemi totiž daňová zátěž poklesla z 54 % HDP v roce 1986 na současných 35 %. Kdepak dotace z EU nebo podobné nesmysly – bylo to radikální snížení daní, které nastartovalo irský zázrak! Povšimněme si, že úrovní daňové zátěže se současné Irsko podobá Německu padesátých let. Podobnost, která není čistě náhodná.

V některých zemích Evropy lze ovšem pozorovat nepřetržité daňové bobtnání. Francouzské daňové příjmy rostly ze 37,3 % HDP (1960) přes 46,1 % (1980) až na více než 50 % v druhé polovině devadesátých let. Podobně nenasytný je stát i v Itálii. Jen velmi mírnou „odtučňovací kúru“ prodělal stát ve Španělsku, kde objem výběru daní poklesl z 52 % v roce 1980 na hodnotu mírně pod 50 % HDP. Také na těchto příkladech je zřejmé, že zbytnělé příjmy a výdaje státu ničí hospodářský růst a způsobují nezaměstnanost. Sociální stát není řešením, nýbrž příčinou těchto problémů. Podle společnosti Williams de Broë způsobily vysoké daně v těchto státech pokles ekonomické výkonnosti o 2,3 až 2,6 % ročně ve srovnání s růstovým potenciálem z roku 1960.

„Závod ke dnu“ je výmysl. Odumírání sociálního státu se nekoná. S klesajícími daňovými sazbami příjmy států nezmizí, přestože mezní daňové sazby se každoročně krátí. V roce 1980 byla typická sazba daně z podnikových příjmů vyšší než 50 % a nebyly výjimkou ani podstatně vyšší sazby. V roce 1995 byla průměrná sazba daně z příjmů 45 % v rámci EU. V současnosti je evropský průměr této daňové sazby poblíž 30 % a evropské podniky stále platí větší a větší objemy daní. V roce 1993 představovaly podnikové daně 6,2 % z celkových daňových příjmů Evropské unie. V roce 2001 jejich podíl vzrostl na 8,9 %.

Tyto údaje jasně dokládají, že Lafferova křivka v evropské praxi funguje velmi dobře: snížení mezních daňových sazeb mělo za následek růst objemu daňových výnosů. Zastánci vysokých sazeb často namítají, že firmy, které se vyhýbají placení vysokých daní, se budou vyhýbat i placení nižších daní. Praxe ukazuje, že tyto námitky jsou zhola neopodstatněné. Proč: daňová optimalizace má také své náklady, které nejsou zanedbatelné. Kromě toho je spojena s rizikem. Ukazuje se, že podnikatelé celkem ochotně platí nízké daně, namísto aby věnovali svůj čas a intelekt vymýšlení složitých schémat, jak se placení daní vyhnout.

Evropské vlády si to dobře uvědomují. Počínaje lednem 2005 došlo ke snížení mezních sazeb z podnikových příjmů ve třech evropských ekonomikách. Nizozemí snížilo daně na 31,5 % (ze 34,5 %), Rakousko na 25 % (ze 34 %) a Portugalsko na 27 % (ze 37 %). Pro českou ekonomiku je zvláště důležité sousední Rakousko. Patrně nedojde k destrukci rakouského sociálního státu v důsledku malého objemu vybraných daní. Sociální státy mají vždy problémy s velkými výdaji, nikdy s malými příjmy.