Lichva, Démosthenes a církev

Zadlužování domácností v České republice se rozvíjí takovým tempem, že upoutalo i pozornost Václava Malého. Pražský světící biskup se pozastavil nad faktem, že lidé si na vánoční dárky půjčí sumu odhadovanou na rekordních sedm miliard korun. To je samozřejmě částka budící pozornost.

Proč se vlastně lidé zadlužují? Důvod je v podstatě velmi jednoduchý: chtějí se mít lépe, a to hned. Nákup zboží na dluh je mnohdy lákavější variantou ve srovnání se spořením. V některých případech je jedinou možností: zejména v případě hypotéčních úvěrů. Spořit si na bydlení po dobu desítek let a mezitím sledovat, jak ceny nemovitostí rostou – to skutečně není přitažlivá představa. Zadlužení si proto vydobylo své nezastupitelné místo v moderní ekonomice.

Nejen v moderní. Spotřebitelský úvěr je běžný v kterékoli tržní ekonomice v určitém stupni rozvoje. Již z antických pramenů víme, že spotřebitelské úvěry existovaly ve starém Řecku a Římě. Démosthenes uvádí, že ve čtvrtém století se běžné sazby v Aténách pohybovaly od 10 do 16 procent ročně. Filosof a Sokratův žák Aeschines, který upadl do finanční nouze, si podle některých pramenů půjčoval dokonce za 36 procent per annum. To byla tehdy obvyklá lichvářská sazba. Vyskytovaly se však i případy úrokových sazeb vyjadřovaných ve stovkách procent.

Ve vyspělých zemích nyní nakupují na úvěr i takoví spotřebitelé, kteří vlastní značné objemy finančních úspor. Proč? Částečným důvodem je fakt, že mnozí spotřebitelé přemýšlejí méně, než je nezbytně nutné. Velkoplošná plazmová televize vypadá v obchodě báječně a svátky se blíží. Formality potřebné k vyřízení úvěry jsou dnes velmi snadné a v klientovi vyvolávají představu, že samotné splácení bude právě tak lehké. Kdo by se v předvánočním shonu zdržoval s kalkulačkou, tužkou a blokem papíru nad propočty povánočních příjmů a výdajů?

Leč bohužel, v mnoha případech se ukáže, že luxus pořízený na dluh přináší více strastí než užitku. Sdělovací prostředky neustále opakují, že české soudy jsou pomalé a dluhy obtížně vymahatelné. Neplatí to ovšem pro spotřebitelské úvěry. V těchto kauzách soudy rozhodují jak na běžícím pásu v neprospěch dlužníků. (Pozor, také v neprospěch ručitelů, kteří též nesou hmotnou odpovědnost.) Pracovníci mzdových účtáren a personalisté řady českých podniků mohou potvrdit, že počet částečně obstavených příjmů roste. Když příjmy nestačí, systém soukromých exekutorů funguje nepříjemně dobře. Ne, není to dobrý život být v České republice neplatičem. Ušetřit se dá na všem možném, nikoli však na splácení dluhů.

V praxi se ukazuje, že nejvíce lidí zabředne do přehnaného zadlužení vinou své vlastní lenosti a nechuti k práci s čísly. Případy platební neschopnosti způsobené ztrátou zaměstnání jsou mnohem méně početné. Z morálního hlediska je tedy každý sám zodpovědný za své dluhy. Kalkulačku si může pořídit každý a s mozkem se již rodíme. Nese část viny agresivní reklama? Možná. Ale i zde platí, že není nabídka bez poptávky. Neodolatelné návrhy typu „půjčka v hotovosti až do domu s úrokovou mírou ve stovkách procent ročně“ by neexistovaly, kdyby lidé byli silnější v počtech.

V dobách všeobecné negramotnosti bylo běžné, že věřitel úmyslně zneužíval nevzdělanost dlužníka. Odtud pramení pojem lichvy, jíž se podle českého trestního zákoníku dopouští ten, kdo „zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.“ Z tohoto důvodu již od raného středověku křesťanství brojilo proti úvěru jako takovému. Papež Lev Veliký (440-461) označil lichvu za „hanebný zisk“. Za vlády Karla Velikého byl úvěr zakázán. Svatý Tomáš Akvinský (1225-1274) konstatuje, že „brát lichvu je prostě zlo“. Ve středověku uměl počítat málokdo – šizení ze strany lichvářů bylo nepoměrně snazší než dnes.

V moderní době upoutala problematika úrokových sazeb a informační asymetrie (jiný výraz pro „nezkušenost a rozumovou slabost“) pozornost ekonomů. Z teorie vyplývá, že čím horší podmínky nabízí banka či nebankovní úvěrová společnost svým klientům, tím horší klienty přiláká. Firma, která si účtuje úrokové sazby vyjadřované v desítkách či stovkách procent, musí počítat s tím, že podíl neplatičů v její klientele bude vysoký. Paradoxně nejlepším prostředkem pro zvýšení zisku může být za určitých okolností snížení úrokových sazeb.
Závěr? Neznalost ekonomických zákonů neomlouvá, neschopnost počítat se může prodražit. V tomto směru se od dob Démosthena či Tomáše Akvinského nic nezměnilo.

psáno pro Lidové noviny