25.2.06

Jaké daně pomohou ekonomice

Má mít daň z příjmu jednotnou sazbu anebo více sazeb, které se mění podle výše platu? Má být daň z přidané hodnoty jednotná anebo odlišná pro různé druhy zboží a služeb? Tyto otázky jsou oblíbeným předmětem veřejné diskuse, která je bohužel na značně nízké odborné úrovni. Jaká řešení však navrhuje ekonomická teorie?

Začněme s DPH a spotřebními daněmi, což je jednodušší případ. Strukturou optimálních sazeb se zabýval v roce 1927 matematik Frank Ramsey. Vyšel z předpokladu, že optimální struktura zdanění by měla minimalizovat deformace v poptávce po různých druzích zboží. Optimální daňová struktura nedeformuje strukturu poptávky. Za takovýchto podmínek bude celková výše sazeb DPH a spotřebních daní nepřímo úměrná elasticitě poptávky po daném zboží. Luxusní zboží by tedy mělo být zdaněno méně než nezbytné zboží.

Francouzské parfémy, švýcarské hodinky a ruský kaviár by tedy měly mít nižší DPH než chléb, maso a mléko. V praxi by samozřejmě každá vláda, která by se pokusila Ramseyovo pravidlo uvést v platnost, zaplnila ulice a náměstí rozhořčenými demonstranty. Nicméně určitý praktický vliv přece jen Ramseyovo pravidlo mělo: různé „daně z luxusu“ a podobné hlouposti vyšly z módy. Praktické důsledky pro českou ekonomiku? Ideální variantou by byla jednotná sazba DPH doplněná o spotřební daně na komodity s neelastickou poptávkou (což ovšem v případě pohonných hmot, alkoholu a cigaret není žádná novinka). Tuto variantu měla v programu ODS, avšak nedávno od ní ustoupila. Politika je zkrátka politika.

Problematika optimální struktury daní z příjmu fyzických osob je zajímavější a mnohem složitější. Vývoj ekonomie byl dlážděn mnoha bludnými balvany, z nichž za povšimnutí stojí hlavně Keynesova teorie vestavěných regulátorů. Keynes se domníval, že v období hospodářské konjunktury porostou mzdy, čímž se více pracujících dostane do vyšších daňových pásem, což dále sníží agregátní poptávku a zamezí „přehřátí“ ekonomiky. Poté mzdy klesnou zpět na původní úroveň, takže daňová zátěž automaticky poklesne.

Tato teorie fungovala báječně: na papíře. V praxi dokázala z Velké Británie – bývalé velmoci – udělat během 50. a 60. let ekonomiku druhořadého významu. K propadu došlo nejen v důsledku vysoké daňové zátěže, ale také kvůli deformačním efektům progresivních daní na ekonomiku.

O jaké deformace jde? Také trh práce rozlišuje běžné a „luxusní“ zboží. Do druhé skupiny patří profese vyžadují talent, vzdělání a zkušenosti. Jde samozřejmě o dobře placená místa (kvalifikované vědce pracující ve státních výzkumných ústavech nepočítáme; v rámci teoretického modelu předpokládáme jen mzdy určované trhem.) Špičkový softwarový inženýr nebo biotechnologický výzkumník si může vydělat stonásobky platu dělníka u montážního pásu. V ekonomice s progresivními daňovými sazbami je poptávka po znalostně náročných profesích uměle tlumena a její růstový potenciál je proto nižší.

Naskýtá se otázka: jaká má být optimální struktura sazeb daní z příjmu, aby trh práce byl deformován co nejméně? Této otázce je věnována přelomová práce Jamese Mirrleese z roku 1971. Mirrlees, nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1996, dochází po matematicky dosti náročném odvozování k závěru, že optimální mezní sazba daně z příjmu by měla klesat s rostoucími schopnostmi pracovní síly. Ideální by tedy byla degresivní sazba daně z příjmu v závislosti na schopnostech. Jenže jak měřit schopnosti? V konečném důsledku je jedinou prakticky přijatelnou metodou jen výše mzdy.

Mnoho ekonomů na Mirrleese navázalo. Někteří (J. Seade, 1982) dokonce došli k názoru, že „optimální mezní daňová sazba pro nejproduktivnější jedince by měla být nulová“. Příznivci „znalostní ekonomiky“ by se k tomuto principu měli nadšeně hlásit! Svět ovšem není ideální. Většina vlád by se vystavila riziku defenestrace, kdyby hodlala myšlenku nulové sazby pro nejvyšší příjmové skupiny uvést do praxe. Ani degresivní daňové struktury bez nulové nejvyšší sazby nejsou právě obvyklé. Jedinou známou výjimkou je švýcarský kanton Schaffhausen, jehož daňová struktura je konstruována téměř přesně podle Mirrleesova receptu.

Proto je optimálním kompromisem rovněž jednotná sazba alias rovná daň. Z hlediska moderní ekonomické teorie je sice suboptimální oproti degresivní daňové struktuře, avšak má zase jiné výhody: zejména administrativní a výpočetní jednoduchost. Pokud jde o progresivní daně, neexistuje seriózní ekonomické zdůvodnění jejich existence. Je to jen balast z minulého století.

psáno pro Hospodářské noviny

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Zdravím,

myslím, že otázka nezní "jaké daně jsou optimální", ale zda vůbec ekonomická teorie dokáže zdůvodnit existenci daní. Podle mého názoru je samotná existence daní "balastem z minulého století", která zapřičiňuje naši (relativní) chudobu v porovnání se stavem, kdy by daně neexistovaly a dnes "veřejné" sektory by byly obsluhovány trhem.

To by pak byl skutečný trhák pro nadcházející volební kampaň: Pryč s daněmi, benzín za 10 Kč! (Pozn. z každého litru se dnes státu odvádí 11,84 Kč jako spotřební daň, dále DPH, společnosti platí daň z příjmu - proto 10 Kč jako můj soukromý odhad, kam by se cena dostala bez daňové zátěže).

Dalibor Zikeš

Anonymní řekl(a)...

Lenze, ktory politik, by potom chcel ist do vlady, ci parlamentu, ked by nebolo dani? Ved by nemal byt z coho zaplateny.

Cavo.

Anonymní řekl(a)...

Hello. And Bye.

Anonymní řekl(a)...

Zdravím,

možná by neuškodilo, když se všude mluví o plagiátorství, aby jste pod článek alespoň uvedl z jakého zdroje čerpáte. Např.: Jackson, P. M, Brown, C. V.: Ekonomie veřejného sektoru. Eurolex Bohemia s. r. o. Praha. 1. vydání. ISBN 80-86432-09-2. Tak snad jste na to jenom zapomněl;-)

S pozdravem :-)