29.4.06

České odbory a stroj času

Českým odborům ubývají členové. Ještě v roce 2001 spadalo pod Českomoravskou komoru odborových svazů kolem 900 tisíc členů. Nyní již jen 610 tisíc členů. Proč tento úbytek? Staří členové odcházejí do důchodu a mladší pracovníci se. Podobný jev zaznamenávají odbory ve většině zemí.

Nebylo tomu tak vždy. Odborové hnutí zaznamenalo největší vzestup v 19. století v souvislosti s industrializací. Na jedné straně tehdy stáli zaměstnavatelé, na druhé zaměstnanci. Ti první měli podstatně vyšší vyjednávací sílu. Západní Evropa a USA byly tehdy v situaci dnešní Číny: do měst se hrnuli venkované dychtiví po práci v továrnách. Průmysl potřeboval velké množství nekvalifikované nebo středně pracovní síly. Nespokojený dělník byl snadno zastupitelný jiným.
Odbory proto vznikly za účelem posílení vyjednávací síly zaměstnanců. Jak uvádí každá základní učebnice ekonomie (například Zásady ekonomie od N. G. Mankiwa), „obory jsou svého druhu kartelem – skupinou prodávajících, kteří usilují sjednocením svých postojů o zvýšení tržní síly. Odbory se s firmou dohadují o lepších pracovních podmínkách, o vyšších platech a prémiích než by firma platila, kdyby v ní odbory nebyly.“

Proč však lidé nehoří zájmem o odborovou organizovanost, když podle ekonomické teorie přináší takové výhody? Zajisté to nebude tím, že by všichni byli se svým zaměstnáním dokonale spokojeni. Každý si umí představit vyšší plat, lepší pracovní podmínky a ani osmihodinová pracovní doba není vždy a všude samozřejmostí.

Podstata je v tom, že odborové vyjednávání s sebou přinášejí i některé „drobné“ potíže. Dr. Karel Engliš v příručce Národní hospodářství (1928) uvádí výhody i nevýhody kolektivně vyjednaných mzdových smluv: „Zaměstnavatel může na delší dobu počítati s poklidem stávkového boje a úsporou ztrát z něho vzcházejících; na druhé straně však ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny, z nichž jeden je pohyblivý (ceny zboží na trhu) a druhý pevný (mzda). Z toho může i pro dělnictvo vzejíti škoda, poněvadž nemožnost snížiti mzdy za nepříznivé konjunktury donutí po případě výrobce zastaviti výrobu a způsobí nezaměstnanost. Vyrovnáváním mzdy mezi různými podniky zmenší se mezi nimi třecí plocha konkurenční, avšak po případě padnou méně schopné podniky, jež se udržovaly dosud jen nízkou mzdou. Nezaměstnaností z toho vzniklou utrpí dočasně i dělnictvo.“

Doktor Engliš byl ve své době spíše optimistický ohledně odborové organizovanosti, od níž si sliboval pořádek a stabilitu. Kdyby viděl dnešní Francii, Německo či Itálii, asi by byl šokován vysokými mzdami, ale patrně by nebyl překvapen vysokou nezaměstnaností. Ta je totiž přímým důsledkem dlouhodobé činnosti odborů. Odbory samozřejmě prosazují zájmy svých členů, ale nikoli nečlenů, tedy nezaměstnaných. Lidé samozřejmě vidí, že příliš velká síla odborů nevede k optimálnímu stavu a proto necítí potřebu se sdružovat.

Možná je to ale docela jinak. Pravděpodobnější vysvětlení spočívá v tom, že pracující nemají pocit, že odbory zastupují jejich zájmy. Proč? V dobách před sedmdesáti a více lety bylo zvykem, že většina lidí neplatila daň z příjmu. Ta byla vyhrazena pro několik nejbohatších procent populace. Tak například v roce 1913, kdy byla daň z příjmů zavedena v USA, patřilo mezi poplatníky jen 1 % Američanů, přičemž nejvyšší sazba činila 7 procent. V Rakousko-Uhersku činila mezní sazba daní z příjmů 3,88 %.

Není tedy divu, že v dobách parních strojů, dvojplošníků a němých grotesek byl požadavek na zvýšení daní pochopitelný, protože se řadových odborářů netýkal. Hlavní odborář Štěch však ještě ve 21. století hovoří o „příliš nízkých daních“, aniž by si uvědomil, že tyto daně snižují příjmy jeho „oveček“. Totéž platí pro většinu předáků ČMKOS a pro odborářské ekonomy. Působí dojmem lidí, kteří si spletli století a mají nyní v kalendáři rok 1906. Že by stroj času?
Sociálně demokratický senátor František Modráček ovšem již v roce 1926 upozorňoval na „nezdravost zatížení těžkými břemeny berními“. Ve svém senátním projevu ze 14. října uvedl: „My nejsme jen odpůrci zvyšování daní nepřímých, ale jsme odpůrci i dalšího zvyšování daní přímých. Říkám, že daněmi a přirážkami jsou přetíženy všechny vrstvy obyvatelstva snad až na majitele pozemků, nejen dělnictvo. (…) Celkové zatížení veřejnou správou činí 26 % našeho národního důchodu (…) tato břemena škodlivě postihují náš hospodářský život.“

Senátor Modráček měl před 80 lety modernější názory než jeho dnešní následníci. Smutné zjištění.

psáno pro Lidové noviny

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Odbory nezískávaji nové členy především proto, že dnes má zaměstnanec ve vztahu k zaměstnavateli poměrně rovnocený vztah. Zákony chrání obě strany, například výpovědní lhůta je oboustraná a všichni mají jistotu, že nedojde ze dne na den k ukončení pracovního poměru.

Zajímavé, že odbory jsou nejsilnější tam, kde je zaměstnavatelem stát nebo někdo se státem propojený.