Suverenita a evropský superstát

Slovo „suverenita“ je zkomolenina a bývá zkomoleně chápáno. Poprvé se objevilo ve středověké latině koncem 13. století ve znění „supremitas“. V klasické latině by tento termín zněl „suprema potestas“ – nejvyšší moc. Jejím nositelem býval panovník – suverén, neboli v tehdejší latině superanus. Česky bychom řekli vrchnost.

S nástupem demokracie se nositelem nejvyšší moci stal lid. Lid ovšem nemůže být sám sobě vrchností. Z praktických důvodů je nutné delegovat moc na zástupce. Vzniká konflikt: zájmy voličů, majitelů moci, se mohou lišit od zájmů osob povolaných k jejímu výkonu. Jde o klasický ekonomický problém vztahu majitel versus zástupce. Poprvé jej systematicky zpracoval ekonom Stephen Ross (1973).

Manažer najatý ke správě firmy má zpravidla jiný cíl než vlastníci. V jeho zájmu je maximalizace tržeb, neboť tak roste jeho moc a prestiž, společně s maximalizací nákladů na vlastní mzdu. Také veřejní činitelé, správci suverenity, jsou motivováni maximalizovat příjmy státu a své vlastní mzdy. Jde o více než o problém „demokratického deficitu“. Konflikt majitel – správce vzniká bez ohledu na to, zda je správce volen či jmenován. Čím složitější vládní struktura, tím menší kontrolu mají voliči. Mezi suverenitou občanů a suverenitou veřejných činitelů je podstatný rozdíl.

Nelze tvrdit, že EU je prospěšná výhradně funkcionářům. Opatření posilující svobodu jednotlivých občanů jsou dobrá. Volný pohyb osob, zboží a kapitálu zvyšuje moc – suverenitu – jednotlivců. Totéž platí pro euro: společná měna usnadňuje podnikání, investování a cestování. Nejrůznější podpůrné programy, akční plány, komise a regulace však zvyšují moc byrokratů na úkor občanů. Evropská ústava, složitá k nepřečtení, je dalším pokusem v tomto směru. Evropští funkcionáři jsou v nesmírném pokušení zneužít svěřenou moc ve svůj prospěch. Metodami přesvědčování připomínají nesolidní podomní prodejce: „Nemusíte smlouvu číst, je to stejně příliš složitý právnický text, nerozuměli byste tomu, stačí, když budete souhlasit, je to pro vaše dobro.“

Nemají však evropští integrátoři pravdu, když tvrdí, že pokrok směrem ke stále těsnější unii je nutný a prospěšný? Nemají. Ekonomové Alberto Alesina a Enrico Spolaore analyzují v knize The Size of Nations (Velikost národů, MIT Press, 2003) vztah mezi velikostí států a jejich prosperitou. Územní rozsah a počet obyvatel měl své opodstatnění v době, kdy jednotlivé národní ekonomiky byly oddělené celními a administrativními bariérami. Za těchto okolností se na úrovni státu mohly projevit úspory z rozsahu. Firmy působící ve velkém státě měly například k dispozici větší trh.

V podmínkách otevřených ekonomik je velký stát zbytečný. „Malé země mohou prosperovat ve světě svobodného obchodu, zatímco při existenci obchodních restrikcí velikost hraje roli,“ konstatují Alesina a Spolaore. Argumenty eurofederalistů jsou na úrovni devatenáctého století. Tehdy existovala vysoká cla a jiné bariéry. Imperiální snahy tehdejších velmocí měly určité ekonomické opodstatnění. Dnes již nikoli.

Zde je třetí ekonomický argument proti evropské federalizaci: proč se nikdy nenaplnila vize populární koncem 19. století – totální monopolizace průmyslu a bankovnictví? Zkušenosti s fúzemi ukazují, že řídící struktury bývají často zdvojovány, což je ostatně jev analogický vývoji Evropské unie. Velká část fúzí končí finančními ztrátami a mnohdy i „rozvodem“. Jen asi třetina bankovních fúzí nebo akvizic končí úspěšně. Příčinou takto špatného skóre je megalomanství manažerů, které je srovnatelné s velikášstvím evropských politiků.

Proč v Evropě působí bezmála deset tisíc bank? „Čím větší banka, tím menší je šance dosáhnout úspor nákladů,“ uvádí profesor Günther Tichy. Existuje optimální velikost banky (ale i státu), kterou není vhodné překročit. Evropané budou trpce litovat, pokud integrace překročí kritickou mez. Nadměrná velikost přináší složitost, vysoké náklady a neschopnost konkurovat menším, dravějším, nezávislým subjektům. Platí to pro jakoukoli organizaci, včetně Evropské unie.
Evropský federalismus je ideologií, která je poplatná 19. století. Totéž platí pro koncepci evropské ústavy. Teoreticky a prakticky byly tyto myšlenky dávno vyvráceny. Je paradoxní, že je mnozí Evropané stále považují za „moderní“.