Čínské problémy a rakouská teorie

„Čína se za pár let, nejvýše za několik desetiletí, stane druhou supervelmocí a největší světovou ekonomikou. Bude konkurovat Spojeným státům a patrně jednou převezme jejich nynější vůdčí roli ve světě“ – tato a podobná proroctví se v různých podobách vyskytují tak často, že je leckdo bere za hotovou věc. Cesta Číny ke světové hegemonii však nemusí být tak snadná, jak se mnohým zdá. Rýsuje se několik nepřehlédnutelných úskalí.

V první řadě jde o vlastní motor čínského hospodářského růstu – co čínskou ekonomiku táhne kupředu. Samotný rychlý růst je nezpochybnitelný. I kdybychom nevěřili čínským statistikám, existuje mnoho nepřímých důkazů. Během roku 2004 například došlo k neobvyklé explozi cen nejrůznějších komodit. Kromě ropy rostly také například ceny oceli, plastických hmot a drahých kovů. Cena oceli válcované za studena vzrostla během prvním osmi měsíců roku 2004 o 125 %. Nejčastěji udávaným důvodem byla poptávka z Číny. Cena tuny koksu na domácím trhu dosáhla během prvních dvou měsíců roku 2004 hodnoty 1300 juanů – v roce 2002 stál koks jen 300 juanů za tunu. Čína patří mezi jeho největší světové vývozce. Při zachování současného vývoje by se však mohlo jednou stát, že nebude co vyvážet.

Čínský hospodářský růst je totiž energeticky náročný. Každý růst vyžaduje energii. Čínská ekonomika zatím nedospěla do stádia „znalostní ekonomiky“, kdy hodnoty jsou z velké části vytvářeny duševní prací. Hospodářský růst v Číně má charakter tradiční průmyslové ekonomiky. Koneckonců, spotřebitelé mají nejdříve zájem o hmotné požitky: ledničky, televizory, automobily, atd. Rafinované a značkové zboží s vysokou přidanou hodnotu v poměru k energetickým a surovinovým nákladům přijdou nutně na řadu později. Je to naprosto přirozené vývojové stádium, které nelze přeskočit.

Méně přirozené a méně zdravé je financování hospodářského růstu. Ekonom Krassimir Petrov uveřejnil na podzim roku 2004 vysoce provokativní článek zvaný „Čínská Velká deprese“. Autor předkládá čtenáři paralelu mezi vývojem nynější čínské ekonomiky na jedné straně a dvacátými lety 20. století v USA. Jak víme, dvacátá léta skončila největší krizí minulého století. Hrozí Číně podobný osud?

Petrov cituje analýzu Murraye Rothbarda („America’s Great Depression“). Rothbard je příslušníkem rakouské ekonomické školy. „Rakouská“ teorie ekonomického cyklu tvrdí, že hlavní příčinou přehřátí ekonomiky (a následného nevyhnutelného krachu) je inflace objemu peněz v ekonomice. Měnová expanze vede k tomu, že peněz je v ekonomice více, než kolik je možné racionálně umístit s ohledem na přiměřené výnosy a rizika. Jsou-li všechny dobré investiční příležitosti vyčerpány, peníze proudí do extrémně rizikových nebo dokonce do předem ztracených projektů. Pokud peníze dojdou (což je v určitém momentě nevyhnutelné), špatné projekty zkrachují. Vedlejší škody však postihnou i mnoho dobrých podniků.

O gigantické monetární expanzi v Číně není pochyb. V letech 2001, 2002 a 2003 rostla měnová a kváziměnová zásoba průměrným ročním tempem 23 %. Během těchto tří let rostla měnová zásoba v Číně přibližně třikrát rychleji než měnová zásoba v USA během 20. let. Podobně jako v tehdejších Spojených státech, také v nynější Číně ceny spotřebního zboží držely rostly jen málo nebo vůbec ne, zatímco ceny komodit a nemovitostí raketově stoupaly.

To přesně odpovídá tvrzení rakouské školy: ceny zboží se drží na nízké úrovni, protože jsou stlačovány nadbytečnými kapacitami, zatímco ceny komodit a nemovitostí rostou v důsledku výstavby a provozování těchto kapacit. „Řadu let trvající úvěrová expanze znamená, že krach je nevyhnutelný, tvrdí Krassimir Petrov. Akciový index MSCI China od svého spuštění v roce 1993 poklesl na přibližně čtvrtinu své počáteční hodnoty – což výmluvně ilustruje „rakouskou“ teorii, že v Číně je málo skutečně dobrých investičních příležitostí. Nejvíce vydělávají na čínském hospodářském růstu pobočky zahraničních společností. Ty využívají nízkých cen zboží, které s sebou přinesla kreditní expanze a nadbytek kapacit.

V Číně je bankovnictví prodlouženou rukou státu, který nedopustí, aby se systém sesypal jako domeček z karet, tvrdí odpůrci hypotézy o blížícím se krachu. Ano, stát má možnost sanovat špatné bankovní úvěry po dlouhou dobu, nikoli však donekonečna. V režimu čínského státem řízeného kapitalismu se stírají rozdíly mezi špatnými úvěry bank a státním dluhem. (Nejde o nic neobvyklého, také v české ekonomice jsme byli svědky „zestátnění“ špatných úvěrů.) Rostoucí břemeno špatných úvěrů však bude postupem času vytvářet tlak na státní rozpočet. Řešením může být rostoucí daňová zátěž anebo monetizace dluhu, tj. inflační emise peněz.

V ideálním případě se čínské vládě podaří dosáhnout „měkkého přistání“, tj. pouhého zpomalení růstu bez katastrofických následků. I v takovémto případě však Čínu čeká řešení komplexu demografických a sociálních problémů. Dokonce i v podmínkách současného rychlého růstu se v Číně zvyšuje počet velmi nespokojených lidí. Čína privatizuje přes 190 tisíc společností. Tato změna s sebou přinese i demontáž tradičních sociálních systémů, které byly vystaveny nikoli na základě státní, nýbrž podnikové péče. Šlo o neefektivní systém, který dříve či později musel být podstatně reformován. Existují ovšem obavy, že překotná likvidace podnikové sociální péče způsobí těžkou nespokojenost a možné sociální otřesy.

Oficiální časopis Liaowang Zhoukan (Týdenní věstník) uvedl, že během roku 2003 se počet sociálních nepokojů zvýšil o 15 % na 58 tisíc. Počet protestujících dosáhl hodnoty kolem tří miliónů osob. Rostoucí příjmové rozdíly, nezaměstnanost, korupce, nízké mzdy, nedostatečné penze, bezohlednost zaměstnavatelů, arogance úředníků, nekompetentní přístup místních orgánů, etnická pnutí – to vše bývá zdrojem nespokojenosti. Rozhodnutí místních soudů jsou podle ústavy závislá na interpretaci strany. Proto soudci zpravidla rozhodují tak, aby vyhověli tajemníkům, kteří je platí. Naděje se upínají k systému veřejných peticí (šangfang), což je jedna z mála možností, jak dosáhnout spravedlnosti. Počet stížností adresovaných Petičnímu úřadu dosáhl počtu deseti miliónů. Údajně jen asi 0,2 % z nich bývá vyřešeno.

Prozatím se protestující obvykle obracejí na vládu, nikoli proti vládě. Prozatím. Připomeňme, že se jedná o ekonomiku rostoucí devítiprocentním tempem, který nespokojenost z velké části tlumí. Co se stane, až růst zpomalí třeba na „pouhá“ čtyři nebo tři procenta?

Cesta Číny ke statutu světové velmoci – natožpak supervelmoci – nebude zdaleka tak hladká, jak se mnozí domnívají. Návrat k centrálně řízené ekonomice je sice nemyslitelný, ale budoucí vývoj může vyústit v široké spektrum možných variant.