Trh práce: Afrika nebo Švýcarsko?

České odbory přistupují s krajní nevraživostí ke snahám o liberalizaci a zjednodušení pracovního práva. Předseda Konfederace odborových svazů Milan Štěch se nechal slyšet: „Nejméně regulované a nejvíce uvolněné pracovněprávní vztahy jsou v Latinské Americe, v Africe a v jihovýchodní Asii. Kdo chce mít takovou životní úroveň, takový životní styl?“ Levicový komentátor Martin Hekrdla pak projevil obavu, aby se z českých pracujících nestaly hadry na holi, případně onuce.

Ušlechtilé myšlenky. Podívejme se však nejdříve na zmíněnou Latinskou Ameriku, Afriku a Asii. Pan Štěch nás varuje oprávněně, neboť tamní státy značně zaostávají za Evropou – možná s výjimkou bohatého Singapuru. Jak tedy vypadá pracovní legislativa v chudých zemích?
Statistika Světové banky přináší srovnání míry přísnosti pracovněprávních vztahů téměř ve všech zemích světa. Měří se přísnost zákonů v oblasti přijímání zaměstnanců, propouštění, regulace pracovní doby. Statistika dále sleduje náklady na propuštění zaměstnance přepočtené na týdenní plat. Které státy mají nejpřísnější pracovní trh? Kde mají práva dělníků největší oporu v zákoně? Sierra Leone, Brazílie, Laos, Egypt, Indonésie, Guatemala, Mozambik, Řecko, Guinea, Ekvádor, Maroko, Burkina Fasso – to jsou státy, kde index rigidity pracovního trhu kombinovaný s náklady na propouštění vychází nejvyšší.

Proč země třetího světa mají většinou velmi přísnou regulaci pracovního trhu? Většinou získaly nezávislost ve 40. až 60. letech, kdy „svět šel doleva“. Přijaly tedy „pokrokové“ zákony, v jejichž důsledku zchudly a patrně zůstanou chudé navěky. Srí Lanka, Indie, Demokratická republika Kongo, Čad nebo Kamerun se těší ještě vyššímu stupni regulace pracovního trhu než Francie. Výsledek? „Švarc systém“ je normou, jiná ekonomika než šedá nebo černá sotva existuje.

Nechme však být tyto ráje dělnické třídy a vraťme se k Řecku. Pouze asi 55 % řeckého obyvatelstva je ekonomicky aktivních. Míra nezaměstnanosti mládeže do 25 let dosahovala v roce 2002 hodnoty 28 %. Míra nezaměstnanosti překročila v roce 2004 hranici 11 %, přičemž nezaměstnanost žen se přiblížila 17 %. Je dobré mít Řecko v Evropské unii – když už pro nic jiného, tak alespoň jako odstrašující příklad. Ano, takovýchto výsledků dosahuje ekonomika, která již bezmála čtvrt století čerpá dotace z Bruselu. Samozřejmě, Řecko má svůj Národní akční plán zaměstnanosti připravený v součinnosti s předními odborníky z Evropské unie. Jak jinak.

Na opačném pólu regulace pracovního trhu najdeme Švýcarsko. Míra ekonomické aktivity tamního obyvatelstva dosahuje 79 % a patří mezi nejvyšší na světě. Míra nezaměstnanosti se dlouho pohybovala kolem nuly. Když v roce 1997 překročila 4 %, bylo to považováno za příznak těžké krize. Koncem roku 2004 byla bez zaměstnání přesně čtyři procenta práceschopných občanů. Švýcarům se toto číslo stále nelíbí, třebaže zbytek Evropy by mohl závidět. Jak těchto výsledků Švýcaři dosahují – bez pomoci bruselských kouzelníků?

Odpověď poskytuje například studie Ženevské univerzity. „Především, Švýcarsko má liberální a flexibilní pracovní trh s velmi malým počtem regulatorních ustanovení,“ píší autorky Julie Berclaz a Katharina Füglister. „Míra odborové organizovanosti je velmi nízká (…) Pracovní podmínky a mzdy jsou vyjednávány mezi sociálními partnery bez vládní intervence.“ Tedy: žádní profesionální dělničtí bossové. Žádná tripartita, nýbrž přímé jednání zaměstnavatelů se zaměstnanci. Kolektivní smlouvy se sice v některých odvětvích vyskytují, nikdy však nejsou výsledkem diktátu odborů.

I bez profesionální odborářské asistence jsou platy Švýcarů jedny z nejvyšších na světě. Švýcarsko ukazuje, že vysoké platy nemusí být na újmu konkurenční schopnosti podniků. Jednou z příčin tohoto stavu jsou nízké daně. Pokud například obyvatel Curychu má mít čistý roční příjem 100 tisíc euro, činí celkové náklady zaměstnavatele jen asi 130 tisíc euro. V americkém státě Massachusetts by tento pracovník přišel podnik na 153 tisíc euro. V Německu nebo ve Francii by se náklady vyšplhaly v důsledku vysokých daní až na 200 tisíc euro.

Nejlepší sociální stát je takový, jehož občané jsou dostatečně bohatí, aby žádnou podporu a ochranu státu nepotřebovali. Proto nechť je vzorem pro českou pracovní legislativu Švýcarsko. Nikoli Řecko, Brazílie nebo Afrika.