David Rath se nechal slyšet, že by rád přetvořil české zdravotnictví podle modelu britské Národní zdravotní služby (NHS). Ta funguje na principu vládou kontrolovaného monopolu. Prý se tak vyřeší problém nákladů a vzroste kvalita služeb. Jaká je skutečnost?
Od nástupu Blairovy vlády v roce 1997 rostly náklady na zdravotnictví o 7-8 procent ročně, vysoko nad úrovní inflace. Přesto i v roce 2005 se očekává schodek v řádu stovek miliónů liber. Financování NHS je noční můra. Trvá nedostatek peněz na platy personálu. „Zoufalý nedostatek sester ohrožuje životy našich pacientů,“ uvádí ortoped Milton Pena. NHS ovšem utrácí peníze i na takové záležitosti jako jsou umělecké předměty a architektonické doplňky. Pozornost veřejnosti vzbudila částka 70 tisíc liber vynaložená na žulový obklad portálu nemocnice University College Hospital v Londýně. Celkem NHS zatím letos vynaložila na ozdoby devět miliónů liber.
Vysoké náklady však nejsou jediný problém. Zdravotnictví není levné v žádné vyspělé zemi, ale státní monopol znamená vyšší náklady za horší služby – jako ostatně každý monopol. Čekací doby na vyšetření a léčbu jsou životu nebezpečné. Například v roce 2003 se 28 procentům onkologických pacientů v Británii nedostalo včasné radiologické terapie. Ve srovnání s rokem 1998 šlo o prodloužení čekacích dob.
Nejhorším rysem státního monopolu je bezmocnost pacienta. V době, kdy státní zdravotnictví utrácelo milióny za sochy a mramor, mnoho pacientů prožívalo úzkost o svůj život. Jedním z nich byla i Debbie Munrová, 44-letá matka tří dětí trpící rakovinou tlustého střeva. Rodina Munrových prodala dům, aby se paní Munrová mohla v USA účastnit klinických zkoušek léku Avastin. Po deseti měsících se vrátila do Británie, která mezitím lék schválila ke klinickému použití.
Ke svému zklamání paní Munrová zjistila, že Národní zdravotní služba jí léčbu neproplatí. Příběh měl doslova románové pokračování. Dočetla se o něm slavná britská spisovatelka Patricia Cornwellová. Úspěšná autorka thrillerů (mnohé vyšly i česky a slovensky) věnovala rodině třicet tisíc liber. Léčba mohla pokračovat, happyend se však bohužel nekonal: Debbie Munrová zemřela o několik týdnů později na následky infekce a oslabení organismu.
V rámci státem organizovaného přídělového systému je pacient pouhou nákladovou položkou, o jejímž osudu rozhoduje anonymní byrokratický aparát. Ke stresu z vážné nemoci přibývá existenční krize a ničivý pocit bezmoci. Ne každý má dům, který může prodat. Ne každý si může kromě povinných odvodů na zdravotní pojištění dovolit platit komerční zdravotní pojištění. Ne každý má štěstí v neštěstí, že vzbudí pozornost veřejnosti a na jeho jméno je založena charitativní organizace – například konto Míša.
Na první pohled se zdá, že i státní zdravotnictví by mohlo fungovat jako zdravotní pojišťovna schopná hradit velmi drahou léčbu. Stačilo by omezit finanční krytí léčby banálních chorob. Zde je ovšem teoretický problém. Státní zdravotnictví je z definice řízeno volenými politiky. Ti se chovají ekonomicky: maximalizují svoji užitkovou funkci. To znamená maximalizaci příjmů (příběh českých poslaneckých platů zná každý) a maximalizaci pravděpodobnosti znovuzvolení.
Z těchto výchozích podmínek vyplývají dost děsivé volební počty. Řekněme, že politikové mají šanci zvýšit šance přežití jednoho vážně nemocného pacienta za cenu, že deset jiných pacientů ztratí možnost zdarma si léčit chřipku, pásový opar, hemeroidy nebo jiné relativně banální choroby. Z těchto deseti pacientů jich může být několik dotčeno do té míry, že se to odrazí na jejich chování ve volbách. Záchrana životů relativně malého počtu voličů se tedy může promítnout do ztráty hlasů mnohem většího počtu jiných voličů. Proto je „bezplatné“ zdravotnictví v Británii i v jiných zemích posvátnou krávou, ačkoli mnozí pacienti za ně doslova platí životem. To vysvětluje i zdánlivě nesmyslné miliónové výdaje na umělecké předměty. Miliónům návštěvníků toto pozlátko sugeruje pocit, že se nacházejí v prvotřídních zařízeních. Žulový obklad portálu zmíněné britské nemocnice je ve skutečnosti součástí propagandy britské New Labour.
Poznámka k Avastinu: tento lék již od července hradí ony tolikrát kritizované české zdravotní pojišťovny. Podobně jako léčbu mnoha jinými moderními drahými léky, které jsou často jediným účinným prostředkem na choroby donedávna nevyléčitelné.
psáno pro Hospodářské noviny
1 komentář:
Nechcete snad tvrdit, že zdravotní péče poskytovaná v Británii je horší než u náš, že? Nebo, že ve Finsku, kde taky mají zdravotnictví bezplatné, léčí felčaři. To už jsme na tom opravdu tak špatně, aby jsme zdravotnictví zachraňovali cinkáním mincemi v recepcích nemocnic jako někde na veřejných hajz***?
Okomentovat