O daních a dojných kravách

Rovná daň již nese svoje ovoce. V úterý má Poslanecká sněmovna schválit návrh zákona, který sníží daňové sazby pro nejnižší příjmové skupiny. Sociální demokracie by s ním nikdy nepřišla nebýt ODS a její myšlenky rovné daně. Nízkopříjmové skupiny tedy mohou za snížení daní poděkovat pravicové opozici. Tolik k otázce „sociálnosti“ daňové politiky.

Je-li ovšem řeč o daních a příjmových skupinách, je namístě připomenout dvě málo známé skutečnosti.

Opomíjený fakt číslo jedna: Česká republika je extrémně rovnostářskou společností, kde prakticky neexistují chudí a kde počet skutečně bohatých je velice nízký. Češi znají skutečnou chudobu naštěstí pouze z televize. Za chudou se považuje osoba, která bydlí v paneláku, jezdí ve staré škodovce 105 a málokdy pije něco lepšího než desítku. To je však ve srovnání s většinou světa velmi slušný životní standard.

Příjmy Čechů jsou více rovnostářské než příjmy Dánů, Finů nebo Norů, a to i bez vysoce progresivních skandinávských sazeb daní z příjmu. Proč? Od roku 1938 probíhalo po desítky let doslova hubení českých ekonomických elit. Nejprve přišli na řadu židovští podnikatelé. Devastace elit pokračovala znárodnění větších podniků hned v roce 1945. Tisíce potenciálních podnikatelů odešly do emigrace v průběhu dalších desítek let.

V současnosti je rovnost mezd v české ekonomice na úrovni Skandinávie, aniž by ovšem české mzdy byly na skandinávské úrovni. Zapomíná se, že Dánsko či Švédsko by nikdy nedosáhly své dnešní prosperity bez svých vlastních miliardářů. Pro hospodářský růst je totiž optimální střední úroveň nerovnosti příjmů. Bez domácích boháčů neexistuje domácí kapitál – a bez něho nevzniknou velké domácí firmy. Bez nich je ovšem ekonomika odkázána na přízeň krátkodobého spekulativního kapitálu, který přijede, postaví montážní haly, vyčerpá investiční pobídky a za pár let táhne zase dál.

Opomíjený fakt číslo dvě: Daňové břemeno nesou „bohatí“ Češi. Leckdo si myslí, že hlavní břemeno daňové zátěže nesou střední příjmové skupiny. Nikolivěk. Největší část daňové zátěže leží na bedrech „boháčů“. Zde je nutné upřesnit, kdo je v rámci českého daňového systému považován za „bohatého“. Gabriela Hrubá z Fakulty sociálních věd UK, autorka prací o daňové zátěži českých domácností, uvádí, že daňové zatížení tří nejnižších příjmových decilů domácností je nízké. Nedosahuje ani 20 procent. Čtvrtý příjmový decil je zdaněn zhruba 33 procenty. Pátým decilem počínaje daňová zátěž přesahuje 40 %. „Nejvyšší příjmové skupiny českých domácností odvedou téměř polovinu svých ročních pracovních příjmů státu na daních,“ konstatuje Gabriela Hrubá. Je řeč o daních z příjmu, pokud bychom započítali i DPH a spotřební daně, výsledné číslo by bylo ještě mnohem vyšší.

Aby byl člověk z hlediska daní považován za „bohatého“, stačí, když vydělává něco málo nad průměrnou mzdou. Pro každého zaměstnance s nadprůměrnou mzdou je Česká republika daňovým peklem. Málokdo ví, kolikrát více na daních z příjmu zaplatí příslušníci horních příjmových padesáti procent ve srovnání s dolními deseti procenty. Tipněte si – a hádejte vysoko. Rozdíl je více než padesátinásobný (přesně 55,9-násobný). Příslušníci horních padesáti příjmových procent ovšem zajisté nedostávají od státu pětapadesátkrát více služeb než dolní desetina.

Snížení daňových sazeb v nejnižších pásmech prospěje jen těm, kdo již nyní daně z příjmu téměř neplatí. Zbývajících zhruba 70 procent populace musí čekat na důraznější změny v daních.

psáno pro MF Dnes